Příliš mnoho naléhavějších starostí je příčinou toho, že jsme s kronikou ve značném skluzu. Ale aspoň o měsíc se přiblížíme současnosti následujícím březnovým zápisem.

„My čekali jaro a zatím přišel mráz …“ – tento text známé trampské písně je vhodným úvodem ke kronikovému zápisu o letošním březnu. Skoro se zdálo, že jaro jsme si už letos odbyli v únoru a lednu. Stále byly plískanice, vítr svištěl, bylo mrazivo, obloha šedivá … V první jarní den byla zahrada Horizontu pokrytá čerstvým sněhem.

Venku tedy bylo nevlídno, ale my jsme se snažili, aby tomu uvnitř bylo naopak. Značnou měrou k tomu přispěla naše nová arteterapeutka – výtvarnice Hanka. Už léta v Horizontu masíruje, ale jak se ukázalo je velmi zručná, má množství nápadů a má i odpovídající vzdělání. A navíc je ještě moc milá a sympatická. Poté, co jsme se ke konci února museli rozloučit s Ivou, mohli jsme v březnu naopak klienty stacionáře seznámit s Hankou. Všem se velmi líbila a rychle se s ní sžili. Hned jsme si také začali jejich společnými výrobky Horizont zdobit a zkrášlovat.

Před velikonocemi se ozvala paní učitelka ze ZŠ Bílá a byla se tu seznámit s Hankou i s našimi klienty – chtěli navázat spolupráci v rámci projektu MČ Praha 6 „Veřejná služba“. Přesněji řečeno chtěli realizovat už navázanou spolupráci. Paní učitelka výtvarné výchovy je energická žena a s Hankou si hned padly do oka. Přišla s návrhem, že žáci ve hodině výtvarné výchovy udělají polotovar a klienti stacionáře ho pak v naší „výtvarná dílně“ dotvoří. Šlo o velokonoční dekorace, takže na velikonoce jsme byli připraveni včas.

Samozřejmě tím spolupráce neskončila a my dámy kuly pikle, co jiného by žáci školy v Bílé ulici a uživatelé stacionáře Horizont mohly společně podniknout. O tom však až v příštích měsících.

V březnu začal stacionář navštěvovat nový klient. Rychle u nás zdomácněl, s ostatními se spřátelil a všichni si ho oblíbili. Zapojil se do všech aktivit, včetně těch, kterým se nikdy v životě nevěnoval – výtvarným činnostem a pečení. Je to technik a dokonce CSc. A teď na stará kolena a možná poprvé v životě míchal těsto, vystřihával motýlky, pracoval s keramickou hmotou atd. A všechno ochotně a s vervou.

Pokud jde o obyvatelky Horizontu, tak březen si 3 z nich docela protrpěly. První z nich se začátkem března vrátila z nemocnice. Hodně tam zhubla, přivezla si jakousi vleklou virózu, které se ne a ne zbavit, špatně chodila a de facto nemohla opouštět svůj byt – a i tak jsme měli strach z dalšího pádu. Naštěstí je to realistka, nepřeceňuje se a nepouští do žádných dobrodružství a výletů, na které nestačí. Jen velmi zvolna se začal její stav zlepšovat.

Druhá paní po návratu z nemocnice (po pádu) trpěla velkými bolestmi a také to dlouho trvalo než se její stav začal zlepšovat. Ale aspoň, že u těchto dam se situace zlepšovala. Ale u té třetí tomu bylo naopak. Bolesti páteře se stupňovaly a ona se musela s panem doktorem domluvit na rehabilitaci. Bylo to však na dlouhé lokte a mezi kontaktem s lékaře a termínem vstupního vyšetření uběhl celý měsíc. Takže její podkrovní klauzura, která trvá vlastně od září loňského roku, se nadále prodloužila. Rehabilitace měly začít až v dubnu.

Pokud jde o kulturní vyžití, mělo být mimořádně bohaté, ale nakonec jsme o dvě akce přišli. Marie Jenovéfa Kučerová nám odřekla povídání o Skotsku – snad ne definitivně, nicméně bylo odloženo na neurčito. A děti z MŠ v Gagarinově ulici zase krátce před plánovaným vystoupením k MDŽ ochořely, takže jsme dámám popřály pouze my a to samozřejmě bez básniček, písniček a hlavně bez dětské roztomilosti.

Ale domníváme se, že naši klienti a hosté kulturně nestrádali ( – nebo alespoň nemuseli, pokud se sami nerozhodli sedět doma). Program mohl být tak bohatý také díky podpoře Letiště Praha a.s.

Tento měsíc nás první výlet zavedl tento do Albánie. Tuto málo známou balkánskou zemi se loni v létě rozhodla navštívit skupina kamarádů a dva z nich nám o své cestě povídali. A samozřejmě také promítali fotografie. Albánie nemá u nás zrovna dobrou pověst kvůli nejtvrdšímu komunistickému režimu v Evropě. Byli jsme proto zvědaví jak se tam žije nyní a jak se situace změnila. Balkán je také pověstný svou krásnou přírodou, zvláště horami. Všeho toho jsme se dočkali. Viděli jsme přírodní krásy, stavby za komunismu zakázaných kostelů i chudá obydlí vesnických lidí. Jejich chudoba je pro nás těžko představitelná.

Petr s Milanem se ve vyprávění střídali a doplňovali. Dorazila také jejich kamarádka a spolucestovatelka Dáša, která jejich vyprávění sem tam glosovala. Možné právě kvůli střídání 3 řečníků působilo jejich povídání trošku roztříštěně. Navíc Milan mluvil pro naše starší posluchačky poněkud potichu. Těmito drobnostmi jsme si však nenechali kazit dojem. Celkově to bylo zajímavé. Albánie neleží až zas daleko, ale na základě našich zkušeností je snazší získat někoho, kdo byl na druhém konci světa než někoho, kdo byl v málo známé zemi za humny.

Pak jsme si udělali výlet do Brazílie a to Brazílie historické. Paní Havlínová tam byla už před půl stoletím – v letech 1946-50. I dnes – v době dálkových letů – je to země poměrně málo dostupná – a co teprve tehdy. Povídala jak se tam dostal, ukazovala dobové fotografie, které nás dost překvapily – už tehdy tam stála velkoměsta s mrakodrapy. Přinesla s sebou vekou nástěnnou mapu Jižní Ameriky, povídala nám o tom, jak bydlela u českých emigrantů, o svých výletech a cestách, o své práci atd. Její povídání bylo proloženo hudbou, o kterou se postarala její dcera – nám už dobře známá nevidomá kytaristka Katarína Ludmila. Připravila si písně světoznámého brazilského skladatele. Je sice světoznámý, ale my jsme ho neznali a ke své hanbě jsme jeho jméno stejně zapomněli. Ale písničky to byly pěkné.

Je obdivuhodné, jak se Ludmila dokázala vypořádat se svým handicapem. Umí toho daleko víc než většina zdravých lidí. Obdiv vůči ní jsme už v kronice vyjadřovali. Teť tu musíme vyseknout poklonu její mamince. Je jí už přes devadesát, ale jak je vitální a jak to má v hlavě srovnané ! Mluvila z patra, bez čtení, jen některé faktografické údaje měla poznamenané. Povídání měla krásně přehledně připravené, hlas zřetelný a silný, nepřeskakovala z tématu na téma, neodbíhala atd. Byla radost ji poslouchat. Navíc s sebou přinesla výstavku památek a suvenýrů z Brazílie.

Zájem o její přednášku byl veliký a všichni z ní byli nadšení. Každému z nás přinesla brožurku o Brazílii, pro kterou byla kvůli nám na Brazilské ambasádě. Byla to velmi vydařená akce.

Paní Pokorná, která se příležitostně účastní našich akcí, jednou přišla s tím, že se zná s manžely Jurkovičovými. Pavel Jurkovič je známý skladatel, zpěvák, hudební pedagog a instrumentalista. Ve svém oboru je skutečně veličina. Paní Pokorná se mu zmínila o Horizontu a on projevil ochotu k nám přijít. Jako téma svého povídání si vybral „Jarní motivy v lidové kultuře“. Přinesl s sebou několik cédéček, která nahrál. Šlo většinou o jeho úpravy lidových písní, často s dětským sborem.

Bohužel o jeho vystoupení nemůžeme nic moc říci než, že se účastníkům líbilo. Sál byl plný do posledního místečka. Možná právě kvůli mnoha lidem a poněkud vydýchanému vzduchu se udělalo panu Kischovi špatně. Musel na vzduch, čekali jsme co a jak, zda se to zlepší nebo pojedeme k doktorce. Nakonec se to sice zlepšilo, ale pan Kisch se na přednášku nechtěl vracet a raději zvolil dřívější návrat domů. Tak jsme ho odvezli a zpět jsme se vrátili až na samý konec pořadu. Reakce posluchačů nás nenechaly na pochybách, že se odpoledne vydařilo.

A po cestování a kultuře nás na závěr čekala trocha vzdělání. Přišel pan ing. Tomáš Sychra s přednáškou na zajímavé téma – o bylinkách. Lidí přišlo dost – aby ne, když na Suchdole má skoro každý zahrádku. Přednáška začala trochu rozpačitě, neboť pan Sychra si spletl hodinu začátku a přijel asi o půl hodiny později. Ale vše zachránil, posluchačky zaujal. Došlo i na ochutnávku – přivezl s sebou čerstvý celer (či co to bylo) o který se s námi podělil, takže přednášku chvílemi rušilo chroupání posluchaček. Kromě byli se zmínil i o homeopatii, kterou se také zabývá, a vůbec o všem možném. Myslíme, že většina posluchaček odcházela spokojených, i když některé možná čekaly, že se dozví, která bylinka vyléčí ten jejich neduh.

Této měsíc se nám křížila arteterapie s dokumentárními odpoledni. Obojí je u klientů stacionáře docela oblíbené, na dokumentární odpoledne chodí i některé obyvatelky a lidé z terénu. Od příštího měsíce jsme se rozhodli dokumenty přesunout na čtvrtek, protože Hanka jindy než v pondělí