Tento měsíc nezačal právě příjemně. Jedna z pracovnic vybraných na výběrovém řízení v květnu nám den před nástupem (nastoupit měly obě hned na začátku měsíce) napsala, že nenastoupí.

Metoděj skončil s prací u nás koncem května a dovolené začínaly. Jako první se na dovolenou chystala Pavla a to na dva týdny. V závěsu za ní pak další.

Znovu jsme rozjeli pátrací akci po případné nové kolegyni a díky Bohu jsme poměrně rychle našli mladou paní z Moldávie, původním povoláním zdravotní sestru. Domluvili jsme se s ní na léto na zástupy při dovolených s tím, že když se osvědčí a když se ji u nás bude líbit, tak bychom ji poté, co Pavla odejde do důchodu úvazek rozšířili. Už teď můžeme uvést, že se poměrně osvědčila.

Ale výše uvedená zpráva z počátku měsíce nebyla jediným nepříjemným překvapením v červnu. Jednoho krásného dne se dostavily Jitka s Klárou s tím, že dávají výpověď. Jitka ke konci července a Klára chtěla odejít v září. Jitka se chce vrátit domů do Sušice, Kláře se nakumulovaly různé problémy a usoudila, že bude lepší „změnit vzduch“.

Takže následovala další „pátrací akce“. Na inzerát se nám ozvala zájemkyně pro funkci sociální terapeutky. Domluvili jsme se, že spolu začneme od září. Doufejme, že se osvědčí stejně jako Jitka. Na místo pečovatelky se nám ozvaly 3 další zájemkyně z nichž jednu jsme vybrali. Měla by nastoupit k 1. září. Díky Bohu. Snad to se všemi klapne, osvědčí se nám a bude se jim u nás líbit.

V červnu tedy nastoupila jen jedna nová pracovnice a to do stacionáře. Musíme hned napsat, že jsme s ní velmi spokojeni !

„Dobrým holubem“, který se k nám po roční pauze vrátil byla v červnu paní Naďa Karlická. Loni nás vzala na výlet do Japonska. Letos jsme se s ní vydali do Indie. A to dokonce na událost nadmíru slavnostní – na indickou svatbu. Paní Karlická byla v Indii dokonce na dvou svatbách (ani jedna však nebyla její). Pozvala ji tam její indická přítelkyně (se kterou se seznámila v Brazílii). Ke svému povídání promítla efektní fotografie ženicha na slonu, krásně vyzdobeného novomanželského páru, svatebního veselí a slavnostních průvodů. Dozvědí jsme se i spoustu zajímavostí z obřadu, jeho vyjednávání apod. Ještě stále mají velké, ne-li hlavní slovo rodiče mladého páru. Právě oni ženichovi vybírají nevěstu a naopak. Dřív přes jejich volbu a vzájemnou domluvu „nejel vlak“.

I v Indii se však tradiční společnost liberalizuje, a tak mladí mohou volbu rodičů odmítnout – ale maximálně 3x. Dříve navíc ženich nevěstu viděl dokonce až po svatbě – sešli se až na obřad a během něj byla nevěsta zahalená do závoje. „Rozbalit“ ji ženich mohl až po obřadu a pak teprve viděl koho si vzal, resp. kdo mu byl dán.

Teď už si párek smí před svatbou dokonce popovídat – ale jen pod dozorem různých příbuzných. Něco takového si samozřejmě dokážeme jen těžko představit. Nicméně kdo ví – třeba měli a mají indičtí rodiče „šťastnější ruku“ než evropští mladí, kteří se sice vyberou navzájem, před svatbou (když už se k ní rozhodnou) si všecko pořádně „vykouší“ a za pár let se rozvedou a „zkouší“ to znovu s někým jiným.

Podobně jako nám loni Paní Karlická předváděla kimono, přinesla si s sebou letos sárí. Oblékla si ho ještě před začátkem přednášky a strávila v něm celou dobu. Je to oděv velmi pohodlný a příjemný. Nutno podotknout, že minimálně pokud jde o garderobu jsou na tom Indky o mnoho lépe – oblékání sárí je mnohem jednodušší než oblékání kimona. Možná to svědčí i o celé společnosti: uvolněnost sárí v kontrastu s přesností a přísností, možná až strojeností kimona.

Všude na světě patří ke svatebním oslavám i tanec. Paní Karlická nám zatančila pár indických tanečních kroků. Vybavila se na to rytmickými nástroji, které jsou vidět na fotografii níže.

Paní Karlická nám řekla, že se tento rok chystá na Saharu mezi Tuaregy. Doufáme, že se v pořádku vrátí a následně, že se vrátí i k nám na další přednášku. Další „dobrý holub“, který se k nám vrátil – tentokrát nikoli po roce, nýbrž po měsíci – byl pan Ota Novák s dalším pokračováním svého pořadu o Karlu Hašlerovi. Milovníci „hašlerek“ si za ním cestu našli samozřejmě i tentokrát, dokonce jich bylo o pár víc než minule. V červnu proběhlo jedno z našich pravidelných společenských setkání pro seniory a přátelé Horizontu. V červnu to bývá k příležitosti jeho otevření. Letos jsme oslavili už 8. narozeniny Horizontu.

Načasování nebylo nejšťastnější – přišlo mnohem méně lidí než obvykle. Mnozí se omluvili předem, takže jsme nižší účast čekali.

Počasí nám přálo, takže sešlost mohla proběhnout venku. Kolegyně se postaraly o občerstvení. Paní Jurková o zábavné i poučné čtení a pan Petr Srbek o muziku (letos jsme ho tu měli poprvé a doufáme, že ne naposled). O zábavu se spolu s ním starala paní Zemenová, která se předvedla jako šoumenka a tanečnice. Z „oficiálních hostí“ přišel jen bývalý pan starosta Čížek. Součastné osazenstvo radnice se omluvilo. Pan Čížek je věrný návštěvník těchto našich setkání a my jsme tomu rádi. Velmi dobře se s ním spolupracovala a jsme rádi, že jeho odchodem z radnice náš vzájemný kontakt neskončil.

Hanka donesla na arteterapii novou výtvarnou techniku. Je velmi jednoduchá, ale přitom neobyčejně efektní. Na podzim podobným způsobem budou dělat novoroční přáníčka. Domníváme se, že by při otevření „suchoského betléma“ mohly jít dobře na odbyt.

A na konci měsíce k nám přišla Babka Ťapka, aby nám pověděla o své tříměsíční cestě na nový Zéland. Byla to její první větší cesta. Vydala se na ni sama ve svých 73 letech, což je jistě hodné obdivu. Situaci měla usnadněnou tím, že měla dostatek peněz, které získala prodejem bytu. Mohla si tedy hotely domluvit předem, každý den si zašla na večeři atd. Přesto i s dostatkem peněz by mnohý člověk v jejím věku i mnohem mladší raději zůstal doma „za pecí“ (dnes spíše u televize). Babka Ťapka o svém velké cestě napsala knihu, kterou vlastním nákladem vydala a teď si vlastními silami distribuuje. Distribuce spočívá v tom, že objíždí různé seniorské kluby, domovy, knihovny atd. kde o své cestě povídá a čte z ní ukázky. Měla několik rozhlasových vystoupení a má své webové stránky.

Když jsme ji požádali o vystoupení v Horizontu, tak ochotně souhlasila a zařadila nás do svého nabitého programu. Připravila si pro nás vyprávění o tom, jak se na Zéland dostala a pak nám přečetla ukázku o svém výletu vrtulníkem na jedinou činnou sopku, která je přístupná obyčejným smrtelníkům. Povídání bylo doprovázeno promítáním fotek.

Paní Niklová alias Babka Ťapka je původně účetní a tak nám na závěr svého povídání udělala číselný přehled své cesty: kolik hodin strávila ve vlaku, kolik v letadle, kolik nalétala kilometrů atd. Její povídání i čtení se velmi líbilo a tak jsme jednu její knihu pro Horizont koupili a hned v následujících dnech jsme se do ní ve stacionáři pustili.

Uvítali bychom, kdyby se Babka Ťapka vydala na další výlet, aby nám o něm mohla zase přijít vyprávět.

V červnu jsme podnikli dva zajímavé výlety. První směřoval do skanzenu ve Třebízu. Vydali jsme se na něj v době, kdy mnohá místa naší vlasti sužovali povodně. A i my jsme cestou mohli okusit, jaké je to zažít „přívalový déšť“ – naštěstí však jen v autě. Déšť byl tak silný, že jej stěrače nestíhaly stírat a my jsme raději zastavili u krajnice než abychom se řítili do bílého neznáma. Déšť však netrval dlouho a my jsme k cíli své cesty dorazili.

Na tento výlet jsme pozvali stacionář z DpS v Šolínově ulici, se kterým jsme v předchozích měsících udělali výměnnou návštěvu. Jedna z jejich o výletě napsala článek do jejich „domovního“ časopisu, její článek vkládáme do kroniky.

Nemohli jsme však cestovat společně, protože oni museli vyrazit a vrátit se o něco dříve než my. Vyšlo to tak, že oni prohlídku skončili právě tak, abychom my mohli začít. Déšť k nim nebyl tak milosrdný a zastihl je vprostřed prohlídky, která se z velké části odehrává pod širým nebem.

Základem prohlídky je velký statek, který ukazuje, jak se dříve žilo bohatým sedlákům. Pak je k vidění venkovský krámek a sídla nižších sociálních vrstev – ševce, babky kořenářky a krejčího. Krejčovská dílna je v rodném domku spisovatele Václava Beneše Třebízského, jehož tatínek byl krejčí.

Základním poznatkem pro nás bylo, že dříve i bohatí lidé, měli svůj majetek vydřený. Zvládnout tak velké hospodářství v 15 lidech musela být velká dřina. Obhospodařovali 60 hektarů polí, měli hospodu, několik krav, koní, prasat atd.

No a po Vítězném únoru – hádejte jak to s nimi dopadlo? V šedesátých letech se pár nadšenců rozhodlo ruiny statku začít opravovat a výsledkem je krásný skanzen. Mezi jeho zakladatele patřil i tatínek naší průvodkyně – milé paní, která nás kromě výkladu zaujala tím, že své posluchačky oslovovala „ženy“ (např. „Co byste tomu řekly, ženy?“).

Velmi se nám ve skanzenu líbilo a všem jeho návštěvu můžeme doporučit Po prohlídce jsme se šli posilnit do nedaleké kavárny, která je hned vedle palírny likérů, které je zde také možné ochutnat.

Celodenní výlet byl tentokrát reprízou výletu, který jsme podnikli asi před třemi lety – na zámek Jemniště a hrad Český Šternberk. Tenkrát nás bylo jen malinko, protože většina se zalekla velkých veder. Tentokrát hrozil spíš déšť, kterému jsme se skutečně nevyhnuli. Nejdřív nás pěkně pokropil cestou na Jemniště, ale jakmile jsme zaparkovali, déšť ustlal a vysvitlo slunko. A další bouře se přihnala, když jsme se po prohlídce šli posilnit do malebné kavárny, která je v bývalé „kočárově“ (garáži pro kočáry). Tato bouře byla natolik silná, že vyřadila elektřinu v celém objektu, takže nám nemohli ohřát polévku a musili jsme se spokojit s kávou (kterou nám uvařit ještě stačili) a zákusky.

Ještě před prohlídkou jsme si stihli projít parkem, podívat se na klokany, popovídat s papoušky a pohladit lamy. Po prohlídce by to už nešlo. Když déšť zmírnil, vydali se směrem ke Šternberku.

Když jsme tu byli posledně, bylo to v sezóně a hrad byl přeplněný turisty. Tentokrát jsme tu byli téměř sami a průvodkyni jsme měli sami pro sebe, což nám samozřejmě vyhovovalo mnohem lépe. Všichni bili spokojení a cestou domů jsme už plánovali další výlety.