Ano, ještě jsme tam byli – zalezlí za kamny, resp. v teple. Až na samém konci měsíce nás sluníčko začalo váhavě lákat na zahradu, aby nás přesvědčilo, že už skutečně – s měsíčním zpožděním – přišlo jaro.

Dokonce i jedna z našich akcí mohla proběhnout částečně na zahradě. A to akce výrazná a pro nás neobvyklá. Oslovila nás paní učitelka zdejší základní školy Mikoláše Alše s tím, že plánují „projektový den“ při němž žáci budou chodit po Suchdole a vyptávat se různých lidí na to, jak se jim zde žilo a žije a jaký byl Suchdol za jejich mladých let. Čím starší „zpovídaný“ člověk byl, tím lépe. Upozornili jsme, že naše obyvatelky nejsou původem ze Suchdola, ale bylo nám řečeno, že to nevadí. Navíc některé klientky stacionáře ze Suchdola jsou a o účast do zapojení do tohoto projektu jsme požádali jiné „suchdolačky“.

Děti pak příběhy klientů písemně zpracovaly a prezentovaly ve škole před třídními schůzkami. Ptali jsme se našich dam, jaký měly z dětí pocit a všechny se shodly na tom, že veskrze dobrý – děti byly slušné a působily vychovaně. V životních příbězích našich dam (a pána) se setkaly se světem, který si ani nedovedou představit a tak věříme, že i pro ně to bylo zajímavé a přínosné.

Další návštěva, které jsme se tento měsíc dočkaly nebyla dětská – by právě naopak. Ozvaly se nám asistentky z denního stacionáře v Šolínově ulici a požádali nás o návštěvu s tím, že my bychom časem naopak navštívili je. Aby naši i jejich klienti měli srovnání, personál načerpal inspiraci a program se celkově obohatil. A tak k nám jednou odpoledne přijely 4 klientky, jeden klient a 3 asistentky z Dejvic. Upekli jsme jim koláč, oni nám jako dárek přivezli koláž motýla vlastní výroby, který teď zdobí jídelnu. Přivezli nám ukázat fotky z jejich akcí, my jsme jim ukázali naši kroniku a společně jsme si popovídali. Strávili jsme společně pěkné odpoledne a následující měsíc nás měla čekat opačná návštěva.

Pokud jde o naše obyvatelky, tak s potěšením můžeme oznámit, že nejstarší z nich oslavila ve výborné kondici 93 narozeniny. Naši nejmladší obyvatelku naopak trápila vleká viróza, ze které se ne a ne vzpamatovat. A ještě další paní stále sužovaly bolesti páteře. Ke konci měsíce konečně začala docházet na rehabilitaci.

Po narození miminka se k nám opět začala vracet naše stálá rehabilitační pracovnice Edita. Klienti a klienti stacionáře si ji oblíbili a vždy se na ni těšili. Edita sem chodívá i s miminkem, což je pro všechny příjemné oživení. Musíme malou Laurinku pochválit, že je moc hodná, hodně spinká, málo brečí a při cvičení neruší.

Podařilo se nám sehnat na dvd celý seriál o F.L. Věkovi. Domnívali jsme se, že pro generaci našich uživatelů to bude trhák. K našemu překvapení však první díly nevzbudily žádný ohlas a tak jsme s promítáním už dále nepokračovali.

Kulturní program v dubnu byl – domníváme se – celkem bohatý. Kromě obvyklých promítání a reprodukované hudby, arte, muziko a fyzioterapie, jsme tu měli každý týden jednu „živou“ akci.

Jako první k nám v dubnu zavítal mladý klavírista Jan Ross. A dá se říci, že to byl kulturní zlatý hřeb měsíce. Jeho vystoupení nám zprostředkovala paní Lutková. Jde o jednoho z jejích žáků, možná dokonce nejlepšího. Moc toho nenamluvil, působil spíše nesměle – ale hrál krásně ! Dámy poslouchaly se zatajeným dechem a po skončení nechtěly mladíka pustit a skoro se dá říci, že si přídavek vynutily. Doufáme, že to nebyla jeho poslední návštěva u nás.

O týden později přišla slečna Kateřina B., aby nám povídala o Římě, kde strávila celý rok jako au pair. Kateřina je milovaná vnučka jednoho z klientů stacionáře. Hodně nám o ní vyprávěl. Právě on nás přivedl na myšlenku, abychom ji o přednášku požádali. Vyhověla nám ochotně. Je to statečné děvče. Podle toho, co říkala, tak šlo o její první věští veřejné vystoupení (a lidí přišlo opravdu docela dost). Prý byla dost nervózní, ale vůbec to na ní nebylo znát. Naopak mluvila klidně, zřetelně, srozumitelně. Skoro by se dalo říci suverénně. Sám dědeček z toho byl překvapený a samozřejmě hrdý. Její vystoupení jsme stihli jen tak tak, aby si ho mohl vychutnat i on. Bohužel moc dlouho už do stacionáře chodit nemohl.

Kateřina samozřejmě promítala také fotky. Její vyprávění nebylo historickou ani kunsthistorickou přednáškou. Hovořila především o běžném životě současných Italů, tak jak ho poznala ze svého pobytu v rodině (šlo o rodinu z „lepší společnosti“), o jejich životním stylu, přístupu k práci, k dětem apod. Všichni byli s přednáškou spokojeni – nejvíc samozřejmě dědeček přednášející, a věříme, že i jí se u nás líbilo.

Za další týden jsme se vydali ještě mnohem dále a mnohem jižněji. Přišla k nám paní Macháčková, která během svého života strávila několik let v Africe. Byla tam celkem 3x a strávila tam dohromady asi 4 roky. Nejprve byla koncem 60. let asi rok v Etiopii a pak v osmdesátých letech několik let v Zambii a Zimbabwe. Tentokrát mluvila především o tom, jak se tam dostala a o svém kulturním šoku. Žije se tam opravdu hodně jinak.

Z Etiopie nám ukazovala fotografie, z dalších pobytů už měla diapozitivy. Paní Macháčková se dobře poslouchá a zážitku a zkušeností má víc než dost, takže jsme její řeč asi po hodině a půl museli přerušit. Nikoli však ukončit. Domluvili jsme se na pokračování na podzim. Už teď se těšíme.

A na závěr měsíce jsme se podívali do světa umění. Zavedl nás tam pan Josef Adlt, který se léta v uměleckém, konkrétně divadelním, prostředí pohyboval. Mnohé ze známých českých herců mohl osobně poznat, byť ne v dobách jejich největší slávy. Své vystoupení pojal jako osobní vzpomínky na známé prvorepublikové herce. Samozřejmě sem svým tématem přilákal poměrně dost lidí. Spolu s nimi se dohodli, že by nám sehnal na videokazetách nějaké filmy pro pamětníky – jiné než ty notoricky známe, které můžeme vidět každý rok v televizi. A takhle příjemně nám uplynul první jarní měsíc.