Srpen byl poměrně klidný měsíc. Naše obyvatelky jej prožily bez vážnějších komplikací. Někdo byl celý měsíc na chatě, někdo jel s „dětmi“ na v Horizontu. Probíhaly pravidelné letní individuální rozhovory ředitele s obyvatelkami o tom, jak se jim v Horizontu žije. Pečovatelská služba i stacionář probíhaly bez omezení, byť kvůli dovoleným byly nějaké drobné změny v době úkonů. Hledali jsme náhradu za plánovaný odchod Pavly a Kláry a zdálo se, že se nám náhradnice podařilo najít. Prostě vše bylo celkem v klidu. Až tento klid nečekaně rozčísla nemilá událost, která se nám přihodila na výletě.
V tomto měsíci jsme se vydali na zámek Manětín a klášter Plasy. Počasí bylo celkem slušné, i když nešlo o ideální letní den bez mráčku. Na Manětín jsme dorazili později než jsme čekali a ukázalo se, že následující prohlídka je téměř až za hodinu. Tuto hodinu jsme strávili jednak v zámeckém parku, jednak v blízké cukrárně.
Během prohlídky se jedna účastnice výletu dostala do silného stresu, pravděpodobně z neznámého prostředí a lidí. Stres se stupňoval až skončil kolapsem.
Když se po chvilce probrala, vyvedli jsme ji ven a po chvíli přijela sanitka. Podobně neklidná byla už při posledním výletě v červenci. Ale tehdy nebyla celý týden ve své kůži a neklid na výletě jsme přičítali její celkové situaci. Tentokrát však byla celý týden v dobré náladě a ani během výletu (až do prohlídky) byla veselá, usměvavá a celkově dobře naladěná,
Posádka sanitky jí změřila EKG, tlak, puls, cukr atd. Vše podle nich bylo v pořádku, jen hladinu cukru měla dost vysokou. Paní se postupně uklidňovala, byla schopná chodit. Podle lékaře ze sanitky ani podle našeho laického pozorování nebylo potřeba, aby jí sanita převážela k hospitalizaci či dalším vyšetřením do nemocnice. Její předchozí dobrá nálada se jí však nevrátila a byla spíše apatická. Proto jsme ji na prohlídku kláštera Plasy nevzali a raději počkala s doprovodem v parku před klášterem. Bylo jasné, že je to její poslední výlet s námi. Po této opakované zkušenosti bychom si ji s sebou už vzít netroufli. Rodinu jsme o všem telefonicky informovali. Její dcera nám řekla, že od září by měla být umístěna – pravděpodobně nastálo – v zařízení se stálou péčí, neboť její manžel musí jít na delší dobu do nemocnice.
Klášter Plasy je mimořádná památka, kterou každému doporučujeme k navštívení. Z venku sice nevypadá moc vábně, neboť komunistický režim jej nechal ignorantsky chátrat.
Ale prostory uvnitř jsou už většinou zrekonstruované a jsou nesmírně působivé svou mohutností, která se obdivuhodně snoubí s lehkostí. Nepochybujeme, že život v takovém prostředí duši člověka povznáší (když i on sám se přičiní).
Klášter byl postaven v močále. Aby se na něm mohlo stavět, musela být bažina vyztužena 5000 dubovými piloty. Celá stavba je konstruována tak, že přítomnost vody v ní je nezbytná. Je to jako kryptogram zapsáno i v jejích základech („Bez vody se stavba zřítí“). Pro návštěvníky jsou velkou atrakcí i na svou dobu pokrokové splachovací záchody. Ty je však možné pouze s hlédnout, nikoli použít. Nicméně návštěvníci mohou svou potřebu samozřejmě také vykonat, a to na záchodech na naši dobu nijak zvlášť pokrokových, ale také splachovacích a čistých. Po prohlídce kláštera jsme se vydali ještě k nedaleké hrobce knížete Metternicha, kde je také možné si domluvit prohlídku. I přes výše zmíněnou komplikaci se všem výlet líbil a z kláštera jsme byli přímo nadšeni.
Kulturní program Horizontu byl v srpnu trochu chudší než v ostatních měsících. Z promítacích a poslechových akcí si bezpochyby největší zájem udržel dokumentární cyklus o starověkém Egyptě.
A i když byly dovolené v plném proudu, podařilo se nám zajistit dvě „živé“ akce. Obě se vydařily. Ve středu 4.8. k nám přišel dlouholetý včelař pan Milan Veselý. Připravil si „povídání o včelách a medu“. Mluvil velmi zajímavě a srozumitelně a mnozí z nás se konečně dozvěděli o tom, jaký je rozdíl mezi lesním a květovým medem, dozvěděli jsme se o dosti krutém a nekompromisním boji o to, kdo bude v úlu královnou, přestali jsme se s nedůvěrou dívat na med, který cukernatí atd. Pan Veselý mluví srozumitelně, jasně a přirozeně. A hlavně je z jeho slov je znát, že velmi dobře ví o čem mluví a že má tento svůj koníček rád. Účast na přednášce nebyla zrovna valná, ale těch 10 nebo 12 lidí odcházelo spokojených a mnozí si předem asi ani nedokázali představit, jak moc bude přednáška zajímavá.
Ještě musíme podotknout, že pan Veselý je místostarostou Roztok a hlavně je synem jeden klientky stacionáře. Právě díky ní jsme se o něm doszvěděli. Jeho maminka se přednášky zúčastnila a mohla být na syna
oprávněně hrdá. Pan Veselý pak po několika měsících zopakoval své povídání na jednom z tématických večerů dejvického sboru CČSH, kde měl u posluchačů také úspěch – s tím rozdílem, že tam mluvil asi pro 70 lidí.
O týden později přišla naše stará dobrá známá – paní Věra Moosová. Už ani nespočítáme kolikrát jsme ji tu měli. V posledních letech se držíme u jedné její návštěvy za rok. Ta letošní byla věnovaná sopkám. Účast byla slušná, protože pro suchdolské dámy není paní Moosová žádným zajícem v pytli. Víme, že se dobře poslouchá, i když se občas dopustí nějaké nepřesnosti, zkreslení či zjednodušení. Nicméně do Horizontu nechodí žádní akademici a většiny těchto chybiček si ani nevšimnou – a i kdyby, tak jí je rádi odpustí. Naopak všichni ocení jak dokáže mluvit – suverénně a spatra, navzdory tomu, že jí už před pár lety bylo osmdesát a hlavně navzdory tomu, že vůbec nevidí. Přednášky si tedy nemůže znovu přečíst a osvěžit a musí se spoléhat jen na svou paměť – a tu má opravdu fenomenální. Tak snad zase příštím roce na viděnou.
Ještě se musíme velmi pochvalně zmínit o nové kolegyni ze stacionáře – Hance. Po dvou měsících u nás zdomácněla, s klienty stacionáře navázala moc pěkný vztah, všem se dokázala věnovat tak, jak každý potřeboval. Má úžasné nápady na to, co všechno by se klienty dalo dělat a dokáže je pro to nadchnout. Takže např. pánové zde možná poprvé v životě pekli koláč. A nejen to – pečou je pravidelně a dobrovolně a dokonce se na to těší. Lepšího člověka než Hanku jsme pro stacionář získat nemohli.