Únor bílý – pole sílí. Jestli tato pranostika ještě stále platí, tak se máme na co těšit. Sněhu bylo požehnaně a po poměrně suchém lednu to bylo nečekané. A také nepříjemné. Sníh přišel až někdy v druhé půlce měsíce, kdy už je celý organismus nastavený na jaro, lidé vyhlížení sluníčko a oteplení. A místo toho přituhlo a dennodenně jsme museli odklízet sníh, obloha byla zamračená a ulicemi svištěl vítr a vločky. Celkově bylo velmi nevlídno. Snad tedy aspoň chleba bude dost.

Po delší době se nám o vzrušení postarala jedna z obyvatelek. Chybami se prý člověk učí, ale této dámě se to v jistém ohledu nedaří. Nedokázala se zbavit jednoho zlozvyku – stále nechává klíče v zámku. Přitom se jí to už minimálně jednou nevyplatilo. A tentokrát to bylo podobné. Upadla a když jsme ji sháněli, tak měla zamčeno a klíč v zámku. Takže nezbylo než zavolat záchranku spolu s hasiči, kteří zámek vylomili. Milá paní byla zle potlučená, ale naštěstí neměla žádné otevřené rány. Samozřejmě jsme se báli zlomenin a proto ji sanitka odvezla do nemocnice, kde se na ní pod rentgenem podívali a zjistili, že zlomeniny nemá žádné a poslali nám ji zpět. Ale bolesti měla velké. Trvalo to asi dva týdny než polevily a ona mohla zase začít chodit mezi lidi.

Z dopisu našeho adoptivního „synka“ Ibmrahima Sentamu jsme se dozvěděli, že naši podporu ve studiu už nepotřebuje. Školu dodělal a už má práci, což nás velmi potěšilo. V tomto dopise nás vybízel i k tomu, abychom s podporou dětí ze 3. světa pokračovali a umožnili vzdělání dalšímu dítku. Všichni zainteresovaní se shodli na tom, že v adopci na dálku chtějí pokračovat. Společně jsme si tentokrát „synka“ z Indie. Jmenuje se Selva Kumar. Jeho rodiče pracují jako námezdní dělníci, tatínek je navíc HIV pozitivní, což ho v práci značně limituje. Studium by tedy svému synovi dopřát nemohli.

S ohledem na věk adoptivních „rodičů“ (či spíš babiček) jsme si vybrali nejstarší „dítě“ z nabídky. Je mu 15 let a chce být učitelem. Rádi bychom ho doprovodili aspoň k absolvování střední školy.

V únoru jsme se museli rozloučit s Ivou, která dělala ve stacionáři s klienty arteterapii. Kvůli stálému zaměstnání už k nám nemohla docházet. Všechny nás to mrzelo. Pro Ivu bylo působení ve stacionáři nová a zajímavá zkušenost. Říkala, že i na ni to působilo „terapeuticky“ a i když sem někdy šla poněkud mrzutá, s hlavou plnou starostí apod., tak se jí při práci s klienty ulevilo a odcházela v o poznání lepší náladě. Klienty si oblíbila a oni jí také a vždy se na ni těšili. Ale to je život. Začali jsme hledat někoho dalšího, kdo by s výtvarnými činnostmi ve stacionáři pokračoval. A díky Bohu a Kláře (kterou to napadalo) jsme poměrně brzo našli. Ale o tom až v březnové kronice. Teď ještě snímků s Ivou.

V posledním loňském zpravodaji MČ Praha-Suchdol jsme nabízeli místním seniorům kurs angličtiny pro seniory – začátečníky. Pár zájemkyň se opravdu našlo, jedna z nich dojíždí dokonce z Dejvic. V druhé polovině února jsme kurs spustili. Vede jej Metoděj, který se vždy odpoledne věnuje klientům stacionáře. Kurs probíhá ve středu. Účastnice jsou spokojené a po několika zkušebních hodinách projevily zájem o pokračování.

Jinak probíhal únor poměrně poklidně a bez věších změn. Měli jsme tu mít tři koncerty a jednu přednášku. Paní Škampová – naše snad nejoblíbenější interpretka a hudební stálice . musela svůj koncert pro nemoc zrušit. Nešlo o žádnou banalitu, ale už ji z nemocnice propustili a podle posledních zpráv zase hraje, i když se musí šetřit. Doufáme, že časem přijde i k nám.

Po delší pauze nám přišli zahrát a zazpívat manželé Markéta a Petr Lutkovi. Koncert byl hezký a lidí na něj přišlo docela dost. Hráli opět své vlastní písně a také všem známé lidovky. Ty si spolu s nimi zazpívaly i všechny zúčastněné dámy. Předběžně jsme si domluvili ještě nějaký podzimní nebo adventní koncert. Lutkovi nám tu nechali svoje 2 CD, takže se můžeme těšit, že si je pustíme příští měsíc na hudební kavárně.

Nejvíce si koncert užila jedna klientka PS z terénu. Stihla nejen poslouchat a zpívat, ale i plést ponožky. Přišla o něco dříve. Dala si kafe a vytáhla pletení. Domnívali jsme se, že to po začátku koncertu schová, ale ani jí to nenapadlo. Štrikovala klidně dál a vůbec se nezdálo, že by si koncert užila méně než ostatní, i když ho trávila pracovně.

Následující týden – také po roční pauze – jsme tu mohli uvítat paní Zdenu Mudrovou, členku orchestru státní opery. Oba zmíněné koncerty jsme pro místní seniory mohli uspořádat díky podpoře Letiště Praha. Paní Mudrová zahrála směsku klasiky. Běhala od houslí k pianu, u kterého někdy i zpívala. Kromě klasických skladeb zahrála i několik evergreenů, které si dámy a pánové mohli zazpívat spolu s ní. A když skončila „tou naší písničkou českou“, většina očí ve společenské místnosti se leskla.

Hudby se týkala i únorová přednáška. Lucie Berná z Institutu Bohuslava Martinů byla tak hodná a přišla nám popovídat o životě a díle svého oblíbence. Ke svému povídání měla připravenou prezentaci, kterou nám promítla. Všem zúčastněným přinesla 2 pohlednice, které Institut BM vydal. Na jednom byl hudební velikán v dětské věku, kdy vypadal jako roztomilá holčička s dlouhými vlásky, na druhé byl v nejlepších letech a všem přítomným dámám se až zatajil dech, jaký to byl hezký chlap.

Dozvěděli jsem se o jeho životě ve Francii, USA i Švýcarsku, o jeho manželství a přátelstvích, o úraze hlavy, o přenesení jeho ostatků do vlasti a spoustu dalších zajímavých informací. Ale neposlouchali jsme jen Lucii, nýbrž přímo i mistra, totiž jeho hudbu. Lucie vybrala několik hudebních ukázek, které jí jsou blízké a o nichž se domnívala, že by se mohly líbit i posluchačkám. A líbily se, stejně jako celá přednáška. Děkujeme Lucii, že nám umožnila strávit příjemné odpoledne v přítomnosti jednoho z našich velkých krajanů.

Měli jsme tu ještě jednu neveřejnou „přednášku“. Jeden zklientů stacionáře projevil zájem popovídat ostatním o svém celoživotním koníčku – astronomii. Přivezl si na to několik velkých knih plných fotografií. Věděli jsme, že není v takové kondici, aby mohl mluvit k veřejnosti. Ale strávili jsme s ostatními klienty stacionáře několik odpolední prohlížením jeho knížek a povídáním o hvězdách a vesmíru. A „přednáčenící“ se přitom neustále vracel k svému oblíbenému tématu – přistání Američanů na Měsíci.

Ve videokavárně jsme tentokrát sáhli po „Perličkách na dně“, ale bylo to „sáhnutí vedle“. Domnívali jsme se, že tento přes 40 let starý film by mohl zaujmout. Zaujal i nezaujal. Lidí na něj přišlo dost, ale zároveň všichni odešli před koncem. Snad budeme mít příští měsíc při výběru šťastnější