Letošní jaro bylo obzvlášť hezké, protože květy na stromech a keřích vydržely mimořádně dlouho. Květen byl sice celkem slunečný, ale ne moc teplý. Takže rozkvetlé stromy byly každou noc jako v ledničce, vydržely déle a my jsme se mohli déle kochat.

 Pokud nás paměť neklame, tak pro většinu našich obyvatelek a klientů uplynul tento měsíc poměrně poklidně. Jen jedna z obyvatelek si ho protrpěla. Po naražených zádech, která ji trápila poslední dva měsíce, se začala zotavovat. Dokonce si udělala první kratší procházku po ulici v doprovodu dcery. Ale pak se bolesti zase vrátily s mimořádnou intenzitou. Následovaly další transporty do nemocnic a návraty s tím, že to musí časem přejít, aby byla trpělivá. Až nakonec jí nějaký osvícený doktor zjistil, že má zlomeninu spony stydké kosti. Nikdo nevěděl, jak k ní mohla přijít. Doktoři vylučovali, že by mohlo jít o následek únorového pádu. Dcera se na ně zlobila, že jsou nedbalí a měli na to přijít dřív. Žádný další pád se od té doby neodehrál, a že by se stydká kost zlomila jen tak, se jí nezdálo pravděpodobné. Dcera alespoň dosáhla toho, že neskončila v LDN, kam měla být přeložena. Ještě si ale mnohé vytrpěla a byla v nemocnici dlouhé měsíce.

Snad si nebudeme vymýšlet, když napíšeme, že v Horizontu byla celkem dobrá nálada a atmosféra. Opět jsme začali zjišťovat, jak jsou naši klienti spokojeni se službami, které poskytujeme. Pro klienty stacionáře jsme k průzkumu spokojenosti použili novou metodu – rozhovory s externím pracovníkem. Metodiku a tematické okruhy pro stacionář jsme v květnu vytvářeli, ale samotné rozhovory probíhaly až následující měsíc.

V penzionu a v pečovatelské službě jsme se přidrželi osvědčených dotazníků. Dotazníky jsme rozdávali v květnu, ale vyhodnotit jsme je mohli až následující měsíc. Čas, který jsme tomu chtěli věnovat, pohltil složitý statistický dotazník pro Ministerstvo práce a soc. Výsledky všech průzkumů si můžete přečíst v kronice a na internetové stránce. Dopadly dobře.

 Plynulý chod našeho zařízení narušovaly nepříjemně snad jen zdravotní komplikace a hospitalizace našich klientů, kterým se ve vyšším věku bohužel není možné úplně vyhnout. A  příjemně jej „narušovaly“ různé kulturní akce. V květnu byly 4 – každý týden jedna. Měli jsme tu „stálice“ i nové tváře ( z nichž se snad stanou přísloveční dobří holubi a zase se k nám vrátí).

 V pondělí 5.5. mezi nás zavítal Martin Mykiska. Tentokrát nás s sebou vzal do Jižní Ameriky – do tajemného světa andských civilizací. Takovou cestu bychom si nemohli dovolit ze svého, ale naštěstí nás sponzorovalo Letiště Praha (jinými slovy – přednáška byla hrazena z grantu Letiště Praha).  

Návštěvnost byla pěkná, protože návštěvníci našich akcí vědí, že přednášky pana Mykisky jsou zárukou kvality. I letos jsme se dozvěděli mnoho nového a viděli spoustu krásných fotek.

Zaujala nás především uhranutost Inků sluncem. Pan Mykiska se a na svých cestách se snažil nafotit různé incké sluneční „vychytávky“, jako vystřižené z dobrodružných filmů: v určitý den (nejčastěji o slunovratu) dopadají sluneční paprsky na určité místo apod. Často jsou tyto objevy aktivitou nadšenců, protože písemné záznamy se o nich nezachovaly. Také interpretace těchto úkazů je často hypotetická a spekulativní. Španělské dobyvatele zajímalo víc zlato, než to, že někam dopadá slunce a proč.

Zapůsobila na nás také incká schopnost opracování kamene, které hraničila s umanutostí a skoro až snahou kámen pokořit. Inkové nehledali kameny, které by se jim do stavby hodili. „Donutili“ kámen, aby se jim hodil. Když bylo třeba udělat ve stavbě roh, tak nehledali kámen odpovídající délky, k němuž by v pravém úhlu připojili kámen jiný. Klidně vzali kámen, který se jim nehodil a vytesali do něj roh. A to všechno s minimální technologií, pravděpodobně za pomoci vody a písku. Je neuvěřitelné, jak dokázali kameny opracovat tak, aby do sebe zapadaly.

A samozřejmě se nám moc líbila jihomaerická příroda, prales, hory, pralesní chodníčky, které vydržely po staletí, kamenná města ukrytá bělošským zrakům ještě stolet po vyvrácení říše Inků, vodopády  …

 Na přednášce byl jako posluchač i jeden pán, který chodí do Horizontu na obědy. Je pozoruhodný tím, že dokáže velmi zasvěceně hovořit na jakékoli téma, což nám už mnohokrát předvedl. Po přednášce pak našemu světoběžníkovi dlouho vysvětloval různé záhady, nad kterými si vědci, historici  i nejrůznější fantastové marně lámou hlavu. Takže se cestovatel konečně dozvědět něco skutečně podstatného o tom, co na vlastní oči viděl a o čem toho tolik přečetl.  🙂

O týden později jsme se vydali úplně na druhou stranu zeměkoule – na Ural. Ohlášený byl sice výlet do Karélie, ale přednášející těsně před přednáškou zjistil, že kdysi někomu půjčil cédéčko s fotkami z Uralu a zpátky je už nedostal. Rozhodl se pro alternativní program, což jsme mu velkoryse a rádi odpustili – konec konců přišel dobrovolně, ve svém volném čase, takže jsme se zařídili podle rčení „darovanému koni na zuby nekoukej“.

Tím přednášejícím byl Vojtěch Kubelka, mladý vysokoškolák a nadšený ornitolog.  Také značnou část fotek, které nám promítl byla věnovaná jeho ptačí vášni. Bylo to ostatně v programu avizováno, takže to všichni posluchači čekali a někdo přišel asi především kvůli ptákům.

 Za zmínku stojí i to, že Vojtěch byl na Urale ještě coby gymnazista a to na školním výletě!  Žasli jsme nad tím, jaké mají současní středoškoláci možnosti.

Zajímavé byly různé příhody z cestování, ze setkání s tamními lidmi atd. Je to o dost jiný svět, než na jaký jsme zvyklí my. Vojta nám pustil na ukázku záběry z autobusu. Kdybychom neviděli kolem les a před autobusem „silnici“, tak bychom si mysleli, že jde o záběry z moře – na tamních cestách je víc děr a výmolů než  rovných úseků. Někteří přítomní skoro dostali během promítání těchto sekvencí mořskou nemoc. Až sem pan Kubelka přijde příště ( a doufáme, že opravdu přijde), tak si raději vezmeme kynedril.

 A tentýž týden, ve čtvrtek 13.5., jsme tu měli kapeku Bejvávalo. I to je pro nás záruka kvality. Podle očekávání se jsme se dočkali pásma národních písniček vtipným komentářem pospojovaných do jakéhosi příběhu. Loni nejmladší členka soboru vybírala ženicha, letos nám vyprávěla (resp. zpívala), kdo všechno ji přijel na svatbu. A zase jsme se u jedné písně dočkali jarmareční „animace“, která nás všechny rozesmála. Doufáme, že za rok zase na shledanou!

 

A týden na to jsme měli přednášku o zlatě. Nabídla nám ji sama zlatnická firma. Měli jsme ji domluvenou necelé dva měsíce. Když jsme pár dní před přednáškou telefonicky ověřovali, že vše platí. Zjistili jsme, že paní, která s námi přednášku domlouvala a měla u nás hovořit už ve firmě nedělá a o domluvené přednášce nikomu nic neřekla.

Nicméně šéf firmy se zachoval zodpovědně a slíbil, že někdo přednášet bude. Nakonec to byl on sám.

 Hned ze začátku nám řekl, že není zlatník a necítí se být odborníkem, je prostě jen manažerem firmy. Ale nakonec se ukázalo, že toho o zlatu ví docela dost – rozhodně víc než kdokoli z nás. Ovšem s výjimkou onoho vzdělaného pána, o němž jsme se zmínili v souvislosti s přednáškou pana Mykisky.

Díky jeho účasti na přednášce se i tento přednášející mohl dozvědět něco nového 🙂 Následují den nám náš moudrý návštěvník řekl, že se držel zpátky, protože nechtě přednášejícího zahanbit.

Na závěr přednášky  provedl přednášející, jehož jméno jsme ke své hanbě zapomněli, zběžné ocenění donesených šperků.

 Koncem měsíce už bylo jaro v plné síle a tak jsme se odhodlali jet na výlet. Letos jsme po dlouhé době měli 3 auta. Dcera jednoho z klientů stacionáře projevila ochotu jezdit s tatínkem na výlety s námi. Je to milovnice zvířat a obzvláště koček, takže jí květnový cíl výletu připadal obzvlášť zajímavý.

Prvním z cílů byl zámek Žleby. Líbil se nám, ale na zámky jezdíme často.

Avšak druhý cíl byl mnohem exotičtější –  návštěva u soukromého chovatele sibiřských tygrů. Chová je v bývalém kravíně ve vesnici Habrkovice. Je to náročný koníček – vlastně spíš životní styl, než koníček. Musí tomu přizpůsobit celý život a mít podporu celé rodiny. Což pan Ringel má. Dokonce se mu podařilo vychovat oba své syny tak, aby kráčely v jeho šlépějích – jeden se věnuje tygrům, druhý lvům.

Ringelovic rod na svém statku chová deset tygrů (ve volné přírodě jich není o moc více), 5 lvic, třítunového hrocha (paní Ringelová s ním prý chodí do vsi na nákupy) a hejno dikobrazů. S tygry dělají o víkendech i představení. Také nám je chtěli předvést. Bohužel jsme o ně přišli, protože nám cesta trvala nečekaně dlouho a dorazili jsme mnohem později než jsme čekali. Mladý pan Ringel na nás nemohl čekat. Když jsme mu volali, že to nestihneme, tak byl pěkně naštvaný. Asi oprávněně. Na svou obhajobu můžeme říci jen to, že jsme dělali co jsme mohli. Přesto nás jeho tatínek ochotně provedl po jejich rodinné „zoo“ a řekl nám o tygrech mnoho zajímavostí (třeba to, že ve volné přírodě asi 8% jejich potravy tvoří medvědi).

Domů jsme se vrátili až po sedmé hodině. Všichni jsme byli unavení, ale věříme, že spokojení.