V tomto měsíci vypršel grant Letiště Praha my jsme připravovali vyúčtování. Uvědomili jsme si při tom, jak nám Letiště (které jinak na Suchdole nemá příliš dobrou pověst ) umožnilo obohatit kulturní život a i program stacionáře. Bylo tomu tak už druhý rok a doufáme, že nám i v příštích letech zůstane příznivě nakloněno. Některé programy bychom si nemohli dovolit (rozhodně ne tak často a tak pravidelně).

Doufáme, že příští rok bude program Dobré sousedství znovu vypsán.

Vždycky si libujeme, když máme všechny důležité posty obsazeny spolehlivými lidmi a doufáme, že nám to tak nějaký čas vydrží. Často nám to ale nevydrží ta dlouho, jak bychom si přáli. V červenci se s nám rozloučila Elena, která tu pracovala jako pečovatelka necelý rok. Lidé ji měli rádi a kolegyně s ní vesměs také dobře vycházely. Rozhodla se ale jít za lepším. Náhradu za ni jsme hledali při výběrovém řízení už koncem června.

Dále nás opouští Maruška – jedna z „pohotovostních dobrovolnic“. Také se tu moc neohřála. Nastoupila v lednu po Aničce, která utrpěla těžký úraz. Maruška byla spolehlivá a zodpovědná, se všemi dobře vycházela a  tak jejího odchodu také litujeme. Dostala se však na vysokou školu – na svou vysněnou psychologii – do jiného města. Studovat psychologii bylo její velkou touhou, takže jí to přejeme. Maruška byla tak vzácně zodpovědná, že za sebe sama našla náhradu, svojí kamarádku Drahomíru, která se naopak dostala na školu do Prahy. V létě je ve Francii jako au pair, takže služby v letních měsících za ní vzal její tatínek. Jak podotkly dámy v Horizontu – jestli je jeho dcera tak zodpovědná jako on, budou se cítit mimořádně bezpečně.

Jedna z obyvatelek byla stále v nemocnici. Díky Bohu i nasazení lékařů a mimořádné podpoře své rodiny překonala krizi a její stav se pomalu, ale přece jen zlepšoval.

            Od června se v Horizontu začala objevovat nová tvář – Lenka. Nabídla nám svou pomoc sama. Bydlí kousek od nás a stará se o svého těžce postiženého bratra. Pomáhá nám ve stacionáři hlavně v době, kdy nikdo jiný nemůže, při nemocích, ale hlavně, když máme týmovou supervizi. Lenka je komunikativní, přátelská, upovídaná. Klienti ji mají rádi a my jsme také rádi, že máme takovou ochotnou a obětavou pomocnici. Většinou jsme se v takových situacích obraceli na Aničku K. Ta však teď většinou nemůže – má nemocného manžela a také dosti nemocnou maminku na Moravě, za kterou musí dost často jezdit.

            Dalším přírůstkem Horizontu byla sousedovic koťata. Dočkali jsme se dvou vrhů po třech kouscích. Byla moc roztomilá ale už tu bylo překočkováno. Proto jsem uvítali nabídku našeho zahradníka, že se jich ujme. První várku (všechny 3 koťata)  si vzala jeho sestra. Druhou várku, která se narodila asi s odstupem měsíce, odnesl také, ale po jejím osudu jsme raději moc nepátrali.

            V červenci jsme se konečně odhodlali začít s pravidelnou týmovou supervizí s personálem stacionáře. Inu, každý začátek je těžký. Učíme se to. A zdá se, že nám to bude k dobrému. Každý si uvědomuje, že povídat si za přítomnosti odborníka, mít na to dost času a klidu, je opravdu něco jiného, než řešit věci „za pochod“ pod stálým časovým tlakem a za stálého vyrušování vnějšími podněty.  Snad se k tomu někdy odhodláme i s týmem pečovatelské služby.

Ředitel začal  s pravidelnými letošními návštěvami obyvatelek. S každou zhruba hodinku poseděl a mluvil o tom, co od posledního léta „život dal a vzal“, jak se jim v Horizontu žije, co se jim líbí a co jim vadí a jaké změny nás čekají nebo nečekají.

Když  už jsme u těch včel, nesmíme zapomenout na vosy. Těm se zalíbilo v koupelně jedné z oybatelek, která se v Horizontu ukazuje jen sporadicky. Měly tam tedy klid a hezky se tam zahnízdily. Když se tam po delší době objevila právoplatná nájemkyně, tak se jim to vůbec nelíbilo. Za narušení soukromí se jí pomstily řadou žihadel. My jsem na ně za trest zavoali hasiče. Postříkali je obřím sprejem a za chvíli byla podlaha pokryta těly vosích nebožtíků. Vosy, které unikly vražednému spreji ještě několik dní krvežíznivě kroužili kolem Horizontu ve snaze najít skulinku a zahnízdit se jinde. Při jakémkoli pokusu narazily na proud biolitu. Po několika dnech to vzadly.

O kulturu se nám v létě postarala Katarína Ludmila Havlínová, která je naším hostem téměř každoročně. Tentokrát si pro nás připravila pásmo lidových písniček spojených tématem vody. Ukázalo se, že naše předky dokázaly potoky, řeky, jezera i moře hojně inspirovat. Zazněly písně notoricky známé, ale i „vykopávky“, které nikdo neznal. Katarína měla koncert pečlivě připravený, vybírala a pilovala  skladby dlouho dopředu. Doufáme, že se koncert líbil, na konci padl návrh, příští rok udělat pokračování – třeba zpívání o lese. Doufejme, že to vyjde – záleží to hlavně na Letišti. I tento koncert byl hrazen z jejich grantu.

O týden později přišla paní dr. Fořtová, aby nám představila – nebo spíš přiblížila (v generaci dříve narozených není třeba jej představovat) operního pěvce Eduarda Hakena, dalšího ze své průběžně doplňované galerie velkých Čechů. Své povídání pojala chronologicky. Mohli jsme jeho život sledovat „od kolébky k rakvi“. Poslechli jsme si vzpomínky jeho přátel, i osobní vzpomínky dr. Fořtové, tak jak si ho pamatovala z Národního divadla. Zmínila se o jeho počátcích i o vekých rolích, z nichž asi nejnámější je role vodníka z Dvořákovy Rusalky.

Jak už to u pí. Fořtové bývá měla připravenou výstavku fotografií a přinesla s sebou i hudební ukázky na CD. Mohli jsme tedy ocenit nejen jeho mohutný hlas, který ho tak proslavil, ale i švarný zjev, který z něho učinil idol hudbymilovných žen a dívek.

Paní Fořtová bedlivě sleduje kulatá výročí velkých Čechů a tak si na příští rok jistě vybere někoho, kdo bude stát za připomenutí.

Jednoznačně nejzajímavěší však bylo povídání pana Daniela Huťhana. Každoročně se na měsíc vydává na mexický polostrov Yucatan, aby tam se svými kolegy mapoval tamní jeskynní systém, který je z větší části pod vodou, resp. zatopený vodou. Povídal o tom, jak potápění v džungli probíhá. Na Yukatánu je jeskynní komlex velmi rozsáhlý a ještě zdaleka není celý zmapovaný. Takže pan Huťhan má program ještě na mnoho let dopředu. Kromě neprobádaných úseků je tak však mnohu úseků probádaných a ty slouží částečně jako turistická atrakce, za kterou sem jezdí dívat lidé z celého světa, včetně České republiky (tedy ti solventní – není to samozřejmě dovolená pro pracovníky v sociálních službách J). Jsme tedy rádi, že jsme se tam mohli „podívat“ alespoň prostřednictvím této přednášky.

Podzemní svět ukrývá zvláštní krásu a poezii, což se ukázalo na fotkách i na filmu, který nám pan Huťhan na závěr promítl.

Podzemní jeskyně se nazývá cenot. Podle mayské mytologie jsou cenoty zdrojem plodnosti a života, vstupní bránou do podsvětí a sídlem boha deště Chaka. I I dnes působí cenoty fascinujícím a tajemným dojmem a to už se do nich můžeme podívat, nafotit a nafilmovat to, co skrývají. Což teprve v dobách, kdy mohly akorát tak jitřit fantazii, děsit i přitahovat, ale nebyla nejmenší možnost je prozkoumat. S vekou pravděpodobností se staly hrobem lidských obětí.

Dobře chápeme, že skrytý svět někoho facinuje natolik, že se stane jeho celoživotní vášní. Vyžaduje to také nutný kus odvahy pouštět se do temného neznáma, o němž potapěč-objevitel nemá tušení, kde končí a kam ho zavede. S bezpečným světem a svými druhy je spojený jen tekým lankem. Bez nadsázky se dá říct, že život těchto objevitelů „visí na nitce“. Vznášejí se v temnotě, vypouští bublinky, na cestu si svítí batrkou a cestou si dělá poznámky a nákresy, z nichž pak po zbytek roku sestavuje u počítače mapu. Zajímavé je také to, že odvážný potapěč sice ví,  kde se do vody vnoří, ale zdaleka si nemlůže být jistý, kde se vynoří. Často je to uprostřed džungle, kde nesou přístupové cesty a nezbývá než vzít mačetu a kompas a s prázdnou bombou na zádech se vydat do zeleného šera. Když se po vynoření z cenotu setká tváří v tvář s jaguárem, který zde právě hasí žízeň, je to jistě také nevšední zážitek.

V jeskyních pod vodou se tu a tam najde i archeologický nález. Jsou to jednak kosterní pozůstatky, které tam zanesla voda, když jeskyně  byla zaplavována. Za druhé to jsou zvířata, která v jeskyni žila ještě před jejím zatopením. V klidu si tam zemřela a až pak do jeskyně přišla voda. V ideálním případě jejich pozůstatky voda neroznesla po širokém dalekém okolí. Právě jeden takový unikátní nález má za sebou tým pana Huťhana. Našli tam úplně zachovalou kostru prehistorického lenochoda. Kosti jsou často jako prach a nedají se vzít do ruky a vynést na denní světlo. Dají se pouze nafotit, nafilmovat a zakreslit do mapy, aby případný badatel věděl, kam se ponořit.

I v tomto měsíci jsme vyrazili na výlety a to ve čtvrtek 15.7. na zámek Ploskovice a ve čtvrtek 29.7. na zámek Libochovice. Na Libochovický zámek se obzvlášť těšila pí. Veselá. Pochází z Klapí, které leží nedaleko a v okolí libochovického zámku prožila dětství, někdo z jejích příbuzných tam snad dokonce sloužil.

Oba výlety jsme si užili. Jelo „tvrdé jádro“ CK Horizont a k tomu se přidali „nováčci“.

A ještě jedna červencová událost stojí za zaznamenání. Zase nás navštívil zloděj, tetokrát to byl šmejd jménem Bublík. Jednoho krásného letního dne se Jedna z obyvatelek (X) loučila v hlavním vchodu se synem a vnukem. K Horizontu se přiklátil podezřele vypadající mladík. Zevloval a pokuřoval před vchodem. Pak proklouzl mezi pí. X a jejím synem, utrousil cosi, že jde za babičkou a zmizel v prvním patře. Pí. X se nějak nezdál, tak se po chvíli šla podívat k pí. Y. Ta byla tou dobou nemocná. Z toho důvodu k ní personál poměrně často chodil a ona se proto nezamykala, aby nemusela každou chvíli vylézat z postele.

Pí. Y jí potvrdila, že u ní Bublík byl, chtěl po ní tisícikorunu, že ho někdo posílá, aby jí nakoupil. Ona mu ji moudře nedala, Bublík odešel. Sjel výtahem do přízemí, kde potkal pečovatelku a ptal se jí jak se dostane ven. Ukázala mu kudy a on odešel.

V tu chvíli se vrátil ředitel, který právě odvezl jednu klientku ze stacionáře domů. Hned ve dveřích mu pí. X a její syn řekli o návštěve zloděje. Šel hned k pí. Y a ptal se jí, jak jeho návštva probíhala. Asi půl hodiny před tím u ní byl také. Teď si všiml, že v zámku nejsou klíče, ačkoli tam při jeho předchozí návštěvě byly. Paní X o nich nic nevěděla, takže bylo velmi pravděpodobné, že je Bublík ukradl. Znamenalo to, že má nejen klíče od bytu pí. Y, ale i od hlavního vchodu, zahrady, výtahu atd.

Bublík zdrhl těsně před příchodem ředitele. Takže ten se vyřítil ven s tím, že se pokusí ho někde dohnat. Sotva vyběhl před dům, tak pan X, který tam s maminkou situaci stále řešil, vykřikl: „Hele, to je on!“ Z boční ulice vycházel mladík s culíkem v džínách a červeném tričku a vykračoval si to směrem od Horizontu. Ředitel nastartoval auto, Bublíka dojel a ptal se ho, co v Horizontu dělal, za kým byl atd. Bublík říkal, že tu nebyl a šel dál. Ředitel vystoupi a šel s ním. Bublík říkal, že tu čeká na kamaráda, který ho tu má vyzvednout, byl opilý, říkal, že od rána oslavuje své narozeniny. Ve vedlejší ulici stála nastartovaná dodávka – ale prý to není ta, na kterou čekal. A že by si prý potřeboval koupit něco k jídlu a jestli tu není nějaký obchod. Ředitel ho stále vyzýval, aby šel s ním do Horizntu, že ho tam zloděje 4 lidé viděli, jestli řeknou, že to není on, tak klidně může jit. Během konverzace ho odvedl k obchodu. Bublík šel do obchodu a ředitel zavolal policii. Mezitím naštěstí přišel k obchodu pan X. Tím se řediteli značně ulevilo. Kdyby Bublík nejevil ochotu čekat do příjezdu policie, bylo by snazší ho zdržet ve dvou. Zvlášť když pan X je chlap jako hora. Nicméně Bublík, který si koupil mimo jiné lahev vodky, neprotestoval proti tomu, že společně počkají na policii. Ta přijela za chvilku. Bublík si s mezitím přihnul z láhve vodky. Notně si přihýbal opravu asi už od rána, protože policisté mu naměřili asi 2,7 promile.

Odvezli ho k Horizontu, tam vyslýchali všechny, kteří se s ním setkali. Bublík mezitím stál na hanbě před domem. Stál na sluníčku, bylo kolem třiceti stupňů, byl opilý. Nervy mu pochopitelně začaly pracovat, takže se v jednu chvíli nezdržel a křikl na ředitele, že si to s ním ještě vyřídí. Ale to se chudák (nebo spíš hlupák) se zlou potázal. Jeden z policistů byl celkem drsňák a se slovy. „Já ti dám vyhrožovat“ mu nasadil želízka a povalil na zem. Bublík se tam smažil další hodinku či dvě. Pokud jsme si všimli, tak se tam i poblil.

Mezitím  jsem prohledali uličku, ze které jsme ho viděli vycházet, ale ztracené klíče jsme nenašli. Nicméně od sousedů, kteří zde bydlí  jsme zjistili, že tam před „akcí“ vystoupil z modré dodávky.  Byla to pravděpodobně táž, kterou spoul s ředitelem minuli ve vedlejší ulici. Znamená to tedy,  že měl komplice a že šlo o naplánovanou akci. Ani v samobsluze jsme ten den klíče nenašli. Hrozilo tedy nebezpečí, že klíče nechal komplicovi na domluveném místě a rozhodně jsme se necítili v bezpečí. Hned na druhý den jsme nechali vyměnit všechny zámky, od kterých měla pí. Zemenová klíče. Nebyla to  zanedbatelná položka.

Policisté si pak Bublíka odvezli s tím, že následující týden budou vyšetřovatelé ještě chtít mluvit s tím, kdo se s Bublíkem setkal. Následující den – už po výměně zámku – nám volali ze samoobsluby, že klíče se našly za balíky lahví.

Policisté následně výslech obyvatelek zrušili s tím, že případ předávají na Prahu 4, kde je Bublík už vyšetřovaán kvůli jiným zločinům a že se nám prý časem určitě ozvou policisté z Prahy 4. Zatím se to však nestalo.