V červencovém zápisu jsme zapoměli zmínit jednu událost, která stojí za uvedení. Bylo jí 1. „fotoodpoledne“.  Díky Hance, která nezapomene využít příležitosti a každou chvíli přídí nějakou hezkou fotku, se nám začaly fotografie v počítači množit.  Dosud jsme vždy fotili především na „živých“ kulturních akcích, společenských sešlostech a na výletech. Hanka začala v hojné míře a navíc pěkne fotit „každodenní život“ v Horizontu.  Jde především o každodení život stacionáře, neboť každodenní život obyvatelek Horizontu se odehráva ve skrytu jejich domovů  a totéž platí o klientech terénní pečovatelské služby. Na fotkách se tedy mohli vidět především uživatelé stacionáře, výletníci a dále navštěvníci našich společenských akcí a doprovodných programů a „společensky aktivní“ obyvatelky. 

            Všichni návštěvníci si mohli fotky objednat a my jsme jim je buď poslali mailem (resp. jejich „dětem“) nebo jsme jim je nechali udělat v klasické papírové podobě. Zájem  byl celkem značný. Zvláště díky Hančiným fotkám tak mohli externí navštěvníci vidět, co se v Horizontu děje, když se tu zdánlivě „nic neděje“ (tj. když nic není uvedeno v programu). Nebo mohli vidět co všechno uživatelé vyrobili ve „výtvarné dílně“ i mimo ni. Atd. , atd. Domníváme se, že šlo o úspěšnou akci, kterou bychom mohli zopakovat třeba každého půl roku.

             Počasí v srpnu bylo rozmanité. Díky sluníčku i dešťům jsme měli tak hojnou úrodu jablek, že nám to až vadilo. Naše jabloň je stará a léta neprostříhávaná, takže jablek byly sice tisíce, ale byla malá, červivá a využít se jich moc nedalo. Hodně padala, takže i sedění ve stínu jabloně bylo spojeno s určitým nebezpečím. Párkrát jsme udělali kompot nebo štrůdl, ale většinu jsme jich odvezli do sběrného dvora. Každý den jsme jich nasbírali pytel. Hodně nám pomohl náš letošní zahradník. Byli bychom rádi , kdyby nám pomohl nejen se sběrem jablek, ale aby nám jabloň v zimě prořezal. Napřesrok bychom mohli mít menší množství větší jablek a ne velké množství malých jablíček jako letos.

Zahrada se dá využívat nejen ke sběru jablek a k vysedávání. Jeden z našich klientů ji začal využívat k pravidelným běžeckým tréninkům. Ke své obvyklé jízdě na rotopedu a cvičení s Editou si tak přibral další způsob tělocviku. Asi chtěl zhubnout do plavek. Detailní pohled by však ukázal, že si při cyklojízdě chvílemi zdřímnul. Jako bývalý šofér kamionu má s mikrospánky během jízdy jistě zkušenosti.

             V Horizontu jsme vždy přáli našim klientům a obyvatelkám k narozeninám. Hanka tento zvyk ve stacionáři vylepšila ještě tím, že každému upeče dort. Během krátké doby tato „dortová tradice“ ve stacionáři doznala velké obliby a hluboce zakořenila. Dá se předpokládat, že nám vydrží. Alepoň do té doby, dokud nám vydrží Hanka.

Teké v srpnu přišel na řadu jeden z klientů. Byl z toho dojatý a my také. Ale dojetí mu nezabránilo v tom, aby si na dortu pochutnal. A nám také ne.

 V srpnu jsme  měli v Horizontu dvě „osvětové“ akce – první byla přírodopisná a druhá národopisná (nebo přesněji řečeno snad národopisně – historická).

Houbařská sezona byla v plném proudu a my jsme pozvali pana ing Baiera, aby nám pověděl nějaké zajímavosti o houbách. Vyzval nás abychom přinesli ukázky, tak jsme přinesli apoň pár hub, které jsme našli v okolní trávě, něco přinesl on sám. Jedna paní přinesla ze zahrádky houbičky, které by se většina milovníků střízlivosti neodvážila pozřít z obavy, že jde o halucinogenní lysohlávka. Ale p. Baier této dámě doporučil aby je neopoměla dávat do polévky, jejíž chuť se tím znásobí. Všechny donesené houby bravurně určil. Řekl nám hodně zajímavostí. V paměti nám uvízlo třeba to, že nepopulárního, o to více však rozšířeného „hořčáka“ označil za „houbu budoucnosti“, která má potenciál k léčení mnohých nemocí. Jde jen o to zbavit ji nepříjemně hořké chuti. Jeden jeho známý toho prý dosáhl přípravou „hořčáka“ na slanině. Cesta k využití léčivého potenciálu se všaku bude spíše ubírat chemickou cestou. Už teď se snad experimentálně dělají tobolky naplněné „hořčákovým práškem“.

Pan Baier je nejen znamenitý odborník, ale také velký šprýmař. Kromě seriózních informací nás bavil také veselými historkami ze života mykologů. Uvízla nám v paměti třeba ta, jak se s kolegou vraceli z lesa z lesa s košíkem plným jedovatých hub (které nasbírali samozřejmě z vědeckých a  výzkumných důvodů). Když je nějaký kolemjdoucí dobrák upozornil, že nasbírané houby jsou jedovaté, dočkal se odpovědi: „To vím, ale já mám doma nevěrnou manželku, tak je budu potřebovat.“ Za tento nevinně myšlený dobrácký žertík se však za chvíli dočkal nemilého překvapení v podobě policejního auta, jehož posádka se jala mykology vyšetřovat kvůli pokusu o úkladnou vraždu.

Některé části povídání pana Bauera balancovaly na hraně serióznosti a žertu a  my jsme nevěděli na jakou stranu se přiklonit. Např. když nám říkal, že to, že mochomůrka červená je jedovatá je pověra. Že naopak probudí v člověku skrytou energii. Proto by ji doporučoval manželům před svatební nocí. On sám si ji se svými kolegy prý pravidelně dává, když je na houbařských toulkách čeká nějaký prudký kopec. Nevíme o nikom, kdo by se tuto informaci odvážil ověřit. Možná proto, že návštěvníci našich akcí mají všechny svatební noci už dávno za sebou a jsou rádi, že v noci spí a žádná skrytá energie je nebudí. A pokud se nějaký dobrodruh – který by tvrzení pana Baiera ověřoval – našel,  možná zjistil, že šlo o žert a nestačil nám to už přijít říci.

Pan Baier nám přinesl ukázat spoustu knih a atlasů, které napsal nebo se na nich  podílel. Po skončení byl čas na osobní dotazy a zkušenosti, např. kde které houby hledat, jak je zpracovávat atd.

             O týden později nás obět po roce navšívila paní doktorka Secká z Náprstkova muzea. Tentokrát jsme ji požádali o přednášku o dr. Emilovi Holubovi. Loni při přednášce o Náprstkovi se u jedné fotografie zmínila „To je Emil Holub, o tom be se dalo také mluvit celou přednášku“ a rok se s rokem sešel a v Horizontu se sešel Holub s Nábrstkem. Dozvěděli jsme se o jeho životě i názorech, o útěku před manželstvím, o tom, jak po druhé už neutekl a jak se mu to vyplatilo, neboť manželka mu byla celoživotní oporou. O jeho dvou cestách do Afriky, z nichž zvláště ta druhá měla být objevitelská. Přecenil však své síly a přejít Afriku od jihu k severu se mu pochopitelně nepodařilo.

Dozvěděli jsme se i o tom, co dělal po návratu. Dá se říci, že jeho dvě cesty ho po zbytek života živily. Jezdil po republice a přednášel Africe a svých cestách.

            Paní droktorka se nevyhýbala ani stinným stránkám jeho života. Řekla nám např. o tom, co se málo u koho může setkat s pochopením. Ze své první cesty si přivezl černošské děvče. Slíbil však, že ho do Afriky vrátí. Děvče s ním vyrůstalo a žilo v Čechách několik let. Při své druhé cestě se rozhodl dostát svému slibu a do Afriky ji vrátit. Udělal to však dost krutým způsobem a proti její vůli. Vysadil ji na břeh a se zbytkem výpravy odjel. Děvče  běželo po břehu za odjíždějící lodí, volalo, prosilo … Marně.

            Jako vždy měla paní doktorka připravený obrazový doprovod se spoustou dobových fotografií a obrázků. Z předchozích let víme, že každá její přednáška je úplná lahůdka a jen doufáme, že si podobně budeme moci zamlsat i příští rok.

             A výlet do skanzenu ve Vysokém Chlumci příblížíme spíš obrázkem než slovem.