Jen velmi nesnadno nacházíme čas, abychom pokračovali v kronice. Ale to, že už tři čtvrtě roku jsme ke kronikářskému dílu nezasedli a na krajinu paměti zvolna sedá vrstva prachu nás nutí udělat si chvilku a napsat aspoň něco. Pokusme se tedy o stručný zápis o prvním měsíci tohoto roku.

 Neurony už stěží rozliší, zda některé události proběhly v opravdu v lednu a ne v prosinci či únoru. Pomocí nám budou fotografie, diář a měsíční programy. Nuže vzhůru do hlubin paměti …

Jena z obyvatelek Horizontu strávila vánoce a přivítala příchod nového roku v LDN v Chittusiho ulici. Bylo nám ale jasné, že tam by se zlepšení stavu nedočkala. Zajistili jsme jí sice docházku dvou rehabilitačních pracovníků – naší Edity a jednoho pána z Dejvic, ale to bylo všechno, co se tam dělo. Usilovali jsme tedy o přemístění jinam – konkrétně do nemocnic Karla Boromejského v Řepích.

 V lednu byl také obsazen byt po zesnulé obyvatelce. Ke konci roku byl už vyklizený. Přátelé nové obyvatelky  ho v lednu vymalovali, syn zajistil položení lina, my jsme zajistili revizi elektřiny a přihlášení k odběru. Ke konci měsíce zajistil syn stěhování nábytku a milá paní se mohla nastěhovat. Byt si zařídila velmi vkusně a elegantně. Má tam mnohem více soukromí než v dosavadním  provizoriu. V Horizontu jsou pro ni lákadlem hlavně  živé akce, promítání filmů, arteterapie s Hankou J., nácvik mluvení s Hankou N. a rehabilitace. Má více soukromí a dělá pokroky i v osamostanění se. Postupně zvládá sama to, s čím si dosud nechávala pomoci od nás.

 Petra nastoupila na rekvalifikační kurs pro pracovníky v sociálních lužbách. Domníváme se, že během dosavadní praxe u nás se rekvalifikovala poměrně dost. Lidi ji mají rádi, s kolegyněmi vychází dobře a všichni si ji chválí. Účast na kursu – nehledě k tomu, že je to „shůry“ danou podmínkou, aby u nás mohla pracovat – ji rozhodně neublíží, vymění si zkušenosti s kolegy z jiných zařízení a jistě se něco nového dozví i od lektorů. Jako zástup za ní zde pracovala brigádnice Lenka.

Vedení naši malé organizace začalo obvyklé lednové kolečko sestavování vyúčtování a sepisování závěrečných zpráv. Začaly se také objevovat informace o statistickém systému pro MPSV. Jeho vyplnění je pro většinu poskytovatelů hrozbou, protože je velkým žroutem času.

Jinak běžel život obyvatelek, pečovatelské služby a stacionáře bez větších změn – sice v obvyklých kolejích, ale věříme, že ne nudně a monotónně.

Pokud si pamatujeme, tak nám život komlikovalo jen náledí a sníh. Toho bylo letos – stejně jako loni pravdu požehnaně. Díky Bohu všichni naši klienti i zaměstnanci přestáli nástrahy počasí bez nehody, resp. zlomeniny.

Na nezájem klientů ve stacionáři i v pečovatelské službě jsme si nemohli stěžovat, o čemž svědčí mimo jiné i zvyšující se počet dovážených obědů.

 Ve stacionáři se jako vždy zpívalo, peklo, vyrábělo …

 Hanka, která zde vede pondělní výtvarnou dílnu –  si na klienty vymyslela – v poslední době poměrně rozšířenou koláž ze zmuchlých útržků krepového papíru. Trvalo to dlouho, všichni měli na prstech mozoly a začínali reptat. Chvílemi postrádali v muchlání smysl a vzdychali, co si to na ně zas vymyslela. Trvalo to pondělí co pondělí celý měsíc, možná dokonce déle. Ale výsledek  stál za to. Klienti se až divili, co se ze zmuchlaných útržků papíru dá vytvořit.

12. ledna přišla dr. Olga Kunertová, aby nám popovídala o své cestě na Taiwan. Pracovnímu týmu stacionáře dělá supervizorku a když se jednou prořekla, že byla na Taiwanu, nemohli jsme ji sem nepřivést.

Na Taiwan se vypravila jako průvodkyně své známé, která aktivně a úspěšně bojovala proti své rakovině. Původně si taiwanská organizace našla na internetu přímo pí. Kunertovou, resp. její sdružení Gaudia proti rakovině, která podporuje pacienty s touto chorobou. Pí. Kunertová usoudila, že by bylo lépe, kdyby cestu podnikl někdo, kdo sám musel této chorobě čelit. Nakonec tam jely obě. Ve dvou se to lépe táhne.

Samozřejmě jsme viděli spoustu fotek a poslechli si spoustu dojmů a zážitků. O této cestě byl natočen asi hodinový dokument, který nám tu paní Kunertová ne dvd nechala  a my jsme si ho v únoru promítli v rámci našich dokumentárních odpoledení.

Ve čtvrtek nás – po roční pauze – přišla potěšit paní Škampová.  Je to neše hudební superstar. Nejenže nám kásně hraje, ale ale i povídá – o skladatelích, ale i o hudbě a jednotlivých skladbách. Učí nás tak hudbu poslouchat. Na jejích koncertech je vždycky nabito. Chodí sem nejen milovníci klasiky, ale i milovíci paní Škampové samotné. Je to okouzlující dáma a je milé ji posouchat a sledovat. Vždy nám dokáže připravit mimořádný zážitek.

Bohužel i na ni začínají doléhat neduhy stáří, které ji znepříjemňují život a komlikují hru na klavír – horší se jí sluch a má revmatické bolesti v kloubech na prstech u rukou. Obojí je pro hudebníka ještě nepříjemnější než pro obyčejného smrtelníka.

 A na závěr měsíce sem k nám zavítala nová tvář – pan ing. Jan H. Zicha. Doporučila a besedu s ním domluvila dr. Fořtová, která ve stacionáři provozuje muzikoterapii a každooičně nám tu přednáší na různá témata. Ta besedu s p. Zichou také moderovala.

Pan Zicha projektuje vlakové rychlodráhy všude možně po světě od Ameriky po Čínu. Obávali jsme se, aby jeho povídání nebylo moc odborné a aby jeho specializace neodradila naše obvyklé návštěvníky, ale opak byl pravdou.  Lidí přišlo hodně a povídání bylo nadmíru zajímavé. P. Zicha měl připravenou k promítání prezentaci s různými fotografiemi z různých období a různých míst svého působení. Odborným tématům se vyhýbal. Celé jeho povídání bylo vlastně o tom, čeho kluk z malého městečka v Čechách (tušíme, že se narodil v Říčanech) může dosáhnout nechybí-li mu talent, odvaha a podnikavost. V Čechách se podílel na např. na budování metra (stanice Kačerov). Protože však byl v práci omezován a kvůli politickým neshodám odešel do Anglie, pak do USA, kde má dosud trvalé bydliště. Hodně však cestuje a pracuje v rozných koutech světa.

Postupně se jeho doménou staly rychlodráhy a v tomto oboru získával stále větší reputaci a výsadní postavení. V současné době mu všude možně svěřují budování tisíců kilometrů rychlodrah a nechávají mu ve všem volnou ruku protože vědí, že na výsledek bude spolehnutí. Zdůraznit musíme, že o svých životních cestách pan Zicha povídal nejen poutavě, ale především bez jakékoli okázalosti a chlubivosti.

Rozpovídal se tak, že jsme ho museli přerušit a přednášku ukončit. Bylo tomu tak k velké nelibosti posluchačů, ale vymezený čas se naplnil a nedalo se nic dělat. Bylo by velmi příjemné, kdyby k nám při dalším pobytu v Čechách přišel do horizontu zase. Jistě by zde našel vděčné posluchače.