Únor začal mrazivě. Teploty klesly hluboko pod dest stupňů mrazu. Pokud nás paměť něklame, tak rekordní teplota, kterou jsme naměřili na teploměru na budově Horizontu činila 17 stupňů pod nulou (kolem 7. hodiny ráno). Brrrrr!

 Přes den sice trochu vyšplhala, ale nikdy výš než k deseti stupňům pod nulou. Občas vysvitlo sluníčko a marazivý vzduch trochu prozářilo. Jak známo, když je sluníčko, snáší se mráz o mnoho lépe.

V prvních mrazivých dnech jsme se srdnatě vydávali na pravidelné vycházky po obědě. Měli jsme tu posilu – studentky HTF na praxi – a tak jsme měli i dostatek šoférů k vozíkům a toho bylo potřeba využít.

 Ale po několika dnech nám zalézalo za nehty čím tál víc. Také sluníčko se schovalo a když byl mráz a zataženo, tak jsme raději zůstávali doma za pecí.

Mrazy trvaly přes dva týdny. V druhém lednovém týdnu dokonce i v Praze napdlo pár čísel sněhu, což nás k procházkám také moc nemotivovalo.

Čím nevlídnější bylo počasí, tím víc jsme se všichni těšili na jaro. Projevovalo se to např. tím, že všichni, kdo ve stacionáři mají co dočinění s výtvarnými aktivitami, volili jarní motivy, práci s přírodninami, květinami, květináči apod. Jako bychom podvědomě chtěli rostlinkám pomoci prodrat se promrzlou půdou na světlo.

Ale došlo i na něco jiného.

Podle této fotografie by se mohlo zdát, že šlo o vyvolávání duchů, ale není tomu tak. Klientky s Hankou zdobili svíčky a vyráběli svícínky. Následující forka už nevypadá tak tajemně.

 Leckdy si tu teď u kávy a povídání svíčku zapálíme. Je to taková symbolická náhrada domácího krbu nebo ohniště a dokladem toho, že ohěň má schopnost  lidi spojovat.

Paní logopedka z občanského sdružení Logo, které poskytuje velmi nedostakovou službu terénní logopedie, nám sědlila, že bude chodit jen do konce února. Jejich sdružení nedostalo dotaci pro pražskou pobočku a budou tedy muset ukočit činnost. Je to škoda. Jejich služeb využívali 2 klienti stacionáře a jedna obyvatelka.

 V půlce února jsme podali inzerát na průzkum spokojenosti ve stacionáři. Poprvé probíhal za pomoci externího pracovníka v roce 2010. Loni jsme jej nestihli, proto jsme si letos pospíšili. Klienti stacionáře – často lidé s demenci či problémy v komunikaci, zrakovým postižením apod. nemohou – na rozdíl od obyvatelek a klientů pečovatelské služby – odpovídat pomocí anonymního dotazníku. Anonymitu však považujeme v průzkumu za velmi důležitou. Nenapadá nás jiný způsob, jak jí dosáhnout než jsou individuální rozhovory s exetrním pracovníkem, který nám obsah jednotlivých rozhovorů nebude sdělovat a vypracuje o nich souhrnnou zprávu.

Překvapilo nás nebývalé množství zájemců, kterří se zvali. Jde přitom o krátkodou brigádu. Přihlásilo se však hodně přes čtyřicet zájemců. Inu, je vidět, že je opravdu krize a práce je málo. Školy přitom chrlí nové a nové odborníky a zdá se, že v sociální oblasti nabídka převyšuje poptávku.

Na základě životopisů, zaslaných uchazeči, jsme vybrali jednu slečnu a ta v posledním únorovém týdnu začala s rozhovory. Výsledky průzkumu jistě vložíme do kroniky a zveřejníme na naší webové stránce.

 Na otevřených akcích jsme měli v únoru opravdovou „hvězdu“. Naši žádost o přednášku přijal známý psycholog Jaro Křivohlavý. Jedna z kolegyň ze stacionáře se s ním zná z evangelického sboru. Přednášku nám předjednala a s panem profesorem jsme pak doladili zbytek. Jako téma si vybral „Stárnutí z pohledu pozitivní psychologie“. Je to ostatně i téma jeho nové knihy. Sám pan Křivohlavý rozhodně nemá informace o stáří a stárnutí jen vyčtené z knih. Zná je takříkajíc z první ruky – je mu totiž 87 let.

A stárne opravdu pozitivně. Dožít se v jeho kondici takového věku je pro každého snem.

Ve svém povídání mluvil o hierarchii základních lidských potřeb a možnostech jejich uspokojování, připadně deficitu v jejich uspokojování, ve stáří.  Jeho přednáška se hezky poslouchala. Je zkušený řečník, povídání měl promyšleně vystavěné. Svou řeč o potřebách doplňoval spoustou příkladů, často z vlastní zkušenosti.Všichni přítomní při jeho řeči uznale a souhlasně pokyvovali hlavami, někteří si dělali i poznámky. I v následujích dnech se o přednášce velmi pochvalně zmiňovali.

Poslední část setkání měla spíše besední charakter. Posluchačky sdělovali své zkušenosti a názory a pan profesor je komentoval. Přinesl nám sem i několik posledních knih, které si dámy se se zájmem prohlížely. Je velmi pravděpodobné, že si některé z nich nějakou knihu koupí. A možná dokonce i přečtou !

Sešlo se nás asi 12. Vešlo by se nás i víc. Ale kdo nepřišel, uškodil především sám sobě.

 Další zajímavá akce byla bezpochyby přednáška dr. Šámala o dr. Holubovi. Už asi před dvěma lety nám o něm povídala dr. Secká. Ta si vybrala za téma „Holub a jeho ženy“. Pan Šámal mluvil o Hulbově životě celkově – od dětství v Holicích, přes studia v Praze, motivaci ke studiu lékařství, ukazoval nám jeho obrázky a deníky z dětství a zápisky z přednášek na fakultě, ze kterých byl patrný jeho mimořádný výtvarný talent, pozorovatelské schopnosti a systemamtičnost.

 Celkem podrobně nám popsal jeho obě africké cesty. Mluvil o Holubově publikační a přednáškové činnosti, o jeho sbírkách, výstavách apod. Nelakoval nám ho přitom na růžovo.  Nevynechal jeho problematické vztahy k ženám a nevyhnul se temnějším rysům jeho povahy, k nimž patřila značná ješitnost a přehnaná ctižádostivost, které ho někdy vedly k dosti neuváženým a riskantním krokům. Obecenstvo reagovalo, jak je to u nás běžné, dosti živě. Zvláště jedna paní, která sem na přednášky chodí teprve od začátku roku, je vždy pečlivě připravená, má nastudováno spoustu materiálů k tématu, dělá si poznámky …

Zaujalo nás i to, že pan Šámal (vystudovaný archivář) se „holubologem“ stal vlastně pro to, že mu bylo líto, že na Holubovi deníků, dopisů atd. na které sedal prach, nebyly systematicky a chronologicky uspořádány, nebyl systém v jejich půjčování atd.

 Velmi si vážíme spolupráce, ochoty a vstřícnosti ze strany pracovníků knihovny Náprstkova muza a doufáme, že bude pokračovat.

 A nakonec sem přišel pan Stanislav Miler, aby nám vyprávěl o své cestě do Indie. Vypravil se po stopách františkánského řeholníka Oldřicha (Odorika) z Pardenone.  Tomu trval cesta asi 16 let. Pan Miler to zvládl za dobu podstatně kratší. Oba jeli přes Tuercko, Irán, Pákistán do Indie a dál do Číny. My jsme s ním skončili v Indii.

Pan  Miler jezdí s dodávkou, přebudovanou na obytné auto.

 Vlastně takovou garsonkou na kolech. Má v ní sprchu, vařič a vůbec veškeré zázemí. Důležité je, že auto je poháněmé použitým rostlinným olejem. O olej si říká v restauracích, přefiltruje jej a pak lije do nádrže. Filtrační zařízení s sebou samozřejmě vozí po světě.

Motivací k ježdění na olej je jeho ekologické myšlení, které bylo z jeho prezentace výrazně patrné. U každé země, kterou projížděl nám říkal její „ekologickou stopu“ a „ekologický deficit“.

Mluvil ani ne tak o historii a památkách navštívených zemí, jako o lidech, jejich způsobu života chování k sobě navzájem atd. Fotografie místních lidí tvořily také podstanou část jeho prezentace. Pokud jsem si všimli tak se mu nejvíce líbilo v arabských a muslimských zemích (nemá přitom nějaké horlivé sympatie k islámu). Oceňuje, že lidé tam nejsou tak uhonění a vystersovaní jako u nás, nejsou tak  – zdá se- tak sešněrovaní předpisy (navzdory tomu, že islám má takovou pověst). Ukazoval nám např. fotografii čtyřčlené rodiny, jejímž rodinným dopravním prostředkem byl motocykl – vešli se tam všichni. Nikdo se přitom netrápil s nasazováním helmy. Naopak, když pan Miler viděl cyklistu s helmou, bylo to neklamné znamení toho, že je z Evropy (byl dokonce z Prahy a cestu do Íránu ujel opravdu na kole. Ale do Pákistánu se rád nechal dovézt i s kolem ekologickým autem).

  

Přednáška byla velmi zajímavá, posluchačů bylo dost a reagovali živě, takže se povídání protáhlo na plné dvě hodiny a to jsme ji museli téměř násilně přerušit. Nicméně doufáme, že jsme se s panem Milerem neviděli naposled a příště s ním dorazíme až do té Číny.

 Koncem února se oteplilo, ale sluníčka  bylo dost málo. Avšak my jsme se na jaro tak těšili, že jsme si nenechali větrem ani deštěm poručit a vycházeli jsme na procházky za každého počasí.