Přišel máj, vyšli jsme v háj. Při poledních procházkách jsme si vytvořili – a dokonce pojmenovali – několik okruhů, kam chodíme. Záleží na složení klientů, na počasí i na naší náladě.

Máme tu „malý okruh“ (nejkratší možný, se zastávkami na lavičkách – vhodný pro dny, kdy je s námi někdo, kdo potřebuje častěji odpočívat).

O něco delší je „Pohlreichův okruh“, který vede kolem Pražského kulinářského institutu známého šéfkuchaře.

„Bulharský okruh“ vede na náměstí a pak kolem zeleniny (nyní provozované Vietnamci, kdysi dávno však prý měl poblíž krámek zelinář bulharského původu).

„Velký okruh“ pro mimořádně zdatné jedince vede mezi zahrádkami ke škole a kolem fotbalového hřiště zpět.

Někdy – a to je obzvlášť oblíbená atrakce – jedeme „k vodě“ do Sedlce.

Letos poněkud zanedbáváme cvičiště pro seniory na Výhledech. Letos jsme tam byli jen jednou – a byli jsme zděšení z toho, jak moc klesla naše kondice přes zimu. Od té doby se tam jaksi ostýcháme jezdit. Ale naše dámy se budou muset vzmužit. Neboť jak pravil Mirek Dušín – „Nikdy není příliš pozdě. Nekuř, cvič a zakrátko budeš zase chlapík.“ Našim klientkám sice neubírají síly cigarety, nýbrž přibývající léta. Ale snad alespoň první větu okřídleného rčení na ně můžeme vztáhnout.

Kondici si ostatně snažíme udržovat v průběhu celého roku, ale teď na jaře je to přece jen  o mnoho veselejší. Procházky se také prodlužují. Dá se někde posedět. Mráz (a zatím ani vedro) nás nezahání zpátky do Horizontu.

Pokud jde o naše obyvatelky, tak jedné z nich konečně sundaly sádru. Ruku má oteklou a bolavou, ale zlomenina srostla dobře a mohla ještě týž den, kdy jí sádru sundali začít rehabilitovat. Také stav jiné obyvatelky se po operaci kolene zlepšoval. Už si sama troufala chodit ze schodů a začala docházet na biblické hodiny. S jinou dámou se naopak situace prudce zhoršila. Dokonce požádala ošetřujícího lékaře o hospitalizaci. Ten však usoudil, že potřebuje především ortopedické vyšetření. Možná ji čeká výměna druhého kyčelního kloubu. Evidentně má velké bolesti při každém pohybu a velmi trpí.

 Na samém konci měsíce jiná dáma při nakupování v Lidlu Na poříčí upadla na eskalátoru. Měla tržnou ránu na hlavě (ta si vyžádala několik stehů) a na ruce. Trochu vysoká cena za levný prací prášek z akce J. Ale mohla dopadnout hůř. V 97 letech je to po pádu na eskalátoru celkem dobrá bilance.

 To jedna z klientek stacionáře je sice o mnoho mladší, ale dopadla hůř – při pádu si zlomila krček stehenní kosti. Tento měsíc jsme jí tedy v Horizontu neviděli. Ale už je po operaci. Usilovně rehabilituje a snad se nám sem znovu navrátí.

Až na tuto komplikaci probíhalo ve stacionáři vše v zaběhnutých kolejích.

Pekli jsme:

 

cvičili:

 

výtvarničili:

 

Prostě vše jako obvykle.

V květnu proběhla po roce schůze Správní rady DM CČSH, tentokrát v Praze. Navzájem jsme se informovali o stavu a situaci jednotlivých středisek. Každé by se mělo představit v Českém zápase nějakým článečkem. V ideálním případě by měla DM v ČZ svou vlastní rubriku.

 Pro širší seniorskou veřejnost jsme tentokrát naplánovali 2 přednášky (jednu z nich z grantu Letiště Praha) a jeden koncert. Měla se k nám vrátit po roce naše stálice, paní Anna Kordić. Ale nevrátila. Dva dny před koncertem se omluvila, že jí vystoupení neumožní zdravotní komplikace. Museli jsme tedy očekávaný koncert oplakat. Doufáme, že se do Horizontu ještě letos dostane. Hlavně ji ale přejeme brzké uzdravení!

 Pan Mrázek pro nás už není zajíc v pytli. V lednu tu měl přednášku o Mrtvém moři. Měl úspěch a tak je pravděpodobné, že se k nám bude vracet (pokud nám to Letiště nebo MČ umožní). Tentokrát jsme si z rozsáhlé nabídli jeho přednášek vybrali Petru – světoznámé skalní město v Jordánsku, které jitří fantazii archeologů i laiků. Lidí přišlo dost a byli spokojeni. Pan doktor mluví srozumitelně a zajímavě a ví toho opravdu hodně.

 Když k tomu připočítáme spoustu krásných fotek, není možné, aby z jeho přednášky někdo odcházel zklamaný. Petra je velké téma a tak jsme se domluvili, že ji uděláme na 2x – aby nic neošidil a nemusel spěchat. I tak jeho povídání trvalo přes půl druhé hodiny a všetečné dotazy jsme museli odrážet s tím, že jeho povídání bude mít pokračování. A to následující měsíc.

           Ještě dál nás vzal Pavel Sladký, který měl v Horizontu premiéru.  Je redaktorem rozhlasu, kde připravuje pořad o cestování. Svými hosty se nechává inspirovat ke svým osobním cestám. Nám povídal o své poslední cestě, která vedla do Laosu. Jakožto rozhlasový redaktor je zvyklý mluvit a byla radost ho poslouchat. V Laosu navštívil významé památky a turistická centra. Promítal nám fotky pozlacených Buddhů – ležících, sedících stojících … Fotky historických chrámů – zachovalých i rozvalin, ulice velkoměst plné turistů, typické poživatiny laoské kuchyně atd.

Nejzajímavější pro něj (i pro nás) byl však podle jeho slov výlet na venkov. Navštívili několik typických laoských vesnic mimo všechny turistické trasy a vyhledávaná letoviska. Viděli běžný život venkovských rolníků, kteří nejsou zvyklí na turisty a pózování před fotoaparáty. Je to život o poznání chudší, než na jaký jsme zvyklí my. Ale – a to slýcháme od různých cestovatelů, kteří měli tu možnost setkat se s „obyčejnými“ ( turismem nezkaženými a nadbytkem neinfikovanými) lidmi z „rozvojových zemí“ často – mají něco, o co mnozí zápaďané přišli (klid, spokojenost s tím co mají, pohodu …) a nemají to, čeho máme my nadbytek (spěch, stres, frustraci …). Ale ruku na srdce – kdo z nás by se obešel bez televize, počítače, mobilu, zmrzliny rádia, plné lednice, obchodů na každém kroku, piva, auta, novin a obrázkových časopisů atd. atd. a vyměnil by to všechno za vodu, rýži, práci na poli a klid?

Pan Sladký se našim dámám líbil a tak všechny doufají, že tu nebyl naposled. Na náš dotaz řekl, že se další návštěvě „do roka a do dne“ nijak nebrání.

 Poprvé v tomto roce jsme se vydali na výlet. Už jsme toho sjezdili tolik, že je pro nás obtížné najít ve Středočeském kraji nějaký zámek, který je přístupný veřejnosti, a na kterém jsme nebyli. Přesto se to tentokrát podařilo. Našli jsme dokonce dva a každý byl úplně jiný.

Výlet se uskutečnil také v rámci grantu Letiště Praha a tak jsme si mohli dovolit na jet malým autobusem. Bylo to o poznání pohodlnější než se tísnit v autech a naše dámy to velmi oceňovaly.

Zámek Stránov je málo známý, ale velmi zajímavý. Doporučujeme jej především milovníkům tajuplné atmosféry. Neoplývá množstvím cenných artefaktů – většina jich byla ukradena. Není nablýskaný, opravený a vyleštěný. Ale právě v tom spočívá jeho půvab. Je na konci vesnice Stránov, obklopený zpustlým a dlouho nekultivovaným parkem s přerostlými stromy, které sahají vysoko k hradbám a zámek před zraky okolí halí do zeleného šera. Člověk by se ani nedivil, kdy jej obýval nějaký Rumburak s Blekotou, nebo aspoň nějaký výstřední podivín.

Obývá jej však jen pan kastelán, který je bezpochyby originální, ale nepatří do pohádky ani do hororu. Je to žoviální, bezprostřední „mánička“ kolem padesátky (plus minus 20 let), který svým neformálním přístupem a bezprostředností dělá hodně pro celkově pohodovou atmosféru zámku. 

 Vyprávěl svižně, živě a zajímavě a bylo vidět, že je pro „svůj“ zámek zapálený. Na to, jak je zámek vzdálený od turistických tras, se tam toho pod jeho patronací děje hodně. Program na léto je nabitý a jsou to akce přes dechovkářský festival až po gotický víkend. Koncerty, divadlo, kultura … Celkově se mám tam moc líbilo a všem, kdo mají dost tradičních zámků s tradičními prohlídkami jeho návštěvu doporučujeme. Zde je pár fotek jako návnada.

 

Na zámku je mimo jiné sbírka kočárku a panenek od stoletých po (téměř) současné. V účastnicích zájezdu vyvolali spoustu vzpomínek.

 

 Druhý zámek, kde jsme se stavovali, byl pravý opak. Je v obci Liblice. Už zdaleka jsou na němi vidět investované miliony, ne-li miliardy, které stála jeho rekonstrukce. Je majetkem – pokud nás paměť neklame – Akademie věd. Funguje jako konferenční centrum. Turistům je přístupný jen o víkendech. Jinak jen po dohodě. My jsme měli smůlu – v době naplánovaného výletu tam probíhala jakási konference. Pak je však přístupný nepřetržitě a stojí za to je krásně upravený, s jezírkem, kde se zrovna ráchaly děti z vesnice. Pohled od zámku na park i z paku na zámek je krásný. Bylo krásně a tak jsme si čas v parku užili a nikdo zastávky nelitoval, ačkoli jsme se do zámku nedostali. Fotografie nenásledují protože nám zrovna došla baterie ve foťáku.

 Pohled z věže na zámku Stránov nás zaujal natolik, že jsem po návratu udělali několik fotek z ptačí perspektivy na zahradu Horizontu. A těmi květnový zápis do kroniky ukončíme.