Červen je v Horizontu měsíc nejúrodnější na narozeniny.

Z obyvatelek mají narozeniny dvě dámy. Ani jedna z nich zde dlouhodobě nebyla, takže se žádné oslavy nekonaly.  Zato ve stacionáři bylo přípitků, gratulací a zdravic dost – narozeniny měly 3 klientky a 1 klient.  Dvě přinesly pro všechny pohoštění, jedna dokonce pohoštění vlastní výroby – vynikající štrúdl, který společně s dcerou upekly. Její dcera přišla v den oslavy na chvilku spolu s námi posedět.

Také jedna členka personálu měla výročí.  Popřáli jsme jí jen tak „v letu“, protože tentýž den jsme slavili 11. „narozeniny“ Horizontu.

Právě těmi můžeme začít i když to bylo na samém konci měsíce. Struktura byla obdobná jako obvykle – počasí nám přálo, takže jsme mohli být na zahradě. Sešly se všechny obyvatelky, které zrovna nebyly v lázních a nemocnicích (takže asi polovina), byli zde klienti stacionáře, někteří klienti pečovatelské služby a někteří pravidelní návštěvníci našich kulturně -společenských akcí. Přišel i pan starosta a setkal se tu se svým předchůdcem ve funkci, který k nám chodí pravidelně a my si toho moc vážíme. Celkově nás bylo asi o něco méně než obvykle, ale zdálo se, že se všichni přítomní celkem dobře bavili. Lidé „jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli“ – podobně, jako když končí pohádka – doufáme však, že Horizont tímto nekončí.

Řeč k zamyšlení pronesla Marta Jurková a po občerstvení vytáhl harmoniku pan Machutka. Oba vám zde ukážeme na fotce. Další fotky jsou o pár stránek dál – na druhé straně pozvánky na naše výročí. 

A teď zas na začátek měsíce. Ten nezačal příliš šťastně zvláště pro jednu z obyvatelek. Utrpěla zlomeninu krčku stehenní kosti. A to nejen bolestivou, ale i záludnou. Nebyla totiž způsobená přímým traumatem (od únorového pádu byla na rentgenu 2x), ale spíš „únavou materiálu“.  Její bolesti nebyly tedy způsobené artrózou, jak se všichni domnívali. Trvalo několik dní, než se příčina zjistila. Navíc nemohla být hospitalizovaná hned, ale musela čekat na místo v nemocnici. Těch pár dní doma bylo opravdu mučivých. V nemocnici pak musela čekat téměř týden na operaci. Po dalším týdnu pak byla převezena do rehabilitačního zařízení na Chodově. Když jsme ji tam koncem měsíce navštívili, působila už mnohem spokojeněji a optimističtěji. Pilně se „učí“ chodit, aby se zas mohla vrátit domů.

 Naše „pohotovostní dobrovolnice“ Alžběta se na léto vydala do Ameriky. Našla si na sebe náhradu, takže jsme v červnu představili obyvatelkám Sabinu a ona tu měla první zkušební službu. Ještě nevíme, zda si Alžběta pobyt v Americe neprodlouží – takovém případě by tu Sabina zůstala.

Další nová tvář, kterou zde mohou klienti vidět je studentka VOŠ, která si zde plní 80ti hodinovou praxi. Je především ve stacionáři s občasnými „výlety“ do pečovatelské služby. Po několika prvních dnech se zdá, že pro práci se seniory má „osobnostní předpoklady“ a možná by z ní do budoucna mohla být naše stálá brigádnice.

 Počasí v červnu bylo většinou hezké, takže jsme intenzivně využívali nový zahradní nábytek, pořízený díky Arcidiecézní charitě z výtěžku Tříkrálové sbírky.

 A čím jsme obohatili kulturní život našich seniorů? Byly to 2 koncerty a jedna přednáška.

            Nejprve zde měla svůj klavírní recitál Markéta Lutková. Už z dřívějška ji známe jako skutečnou klavírní virtuosku. Tentokrát volila méně klasiky a více lidovek ke společnému zpěvu. Shodou okolností přišlo však spíše „klasicky naladěné“ publikum. Jindy tomu bývá naopak a my nikdy dopředu nevíme, kdo dorazí. Je tedy možné, že některé dámy odcházely poněkud zklamané, protože z ryzí klasiky slyšely jen jeden kousek od Bacha a jeden kousek od Hëndela.

Jiné byly naopak spokojené, jak hezky si zazpívaly. Inu, není na světě člověk ten … Asi je nejlepší mít repertoár koncertu půl na půl.

 Druhý koncert byl na naše poměry exotický. Kdepak by nás napadlo, že budeme někdy mít v Horizontu harfu!  Kombinace nástrojů, na které nám manželé Bronislava Klablenová a Matouš Křiváček hráli – tedy harfa a fagot – je dosti neobvyklá. A z toho důvodu moc často nekoncertují společně. Ale jak jsme se dozvěděli, má fagot podobný rejstřík, jako violoncello a pro harfu a cello se už nějaké skladby najdou. Část koncertu tedy hráli společně a část každý sólově. Moc se nám to líbilo !!! Atmosféra byla neformální, až přátelská a tak jsme se umělců mohli zeptat na to, co nás zajímalo – ohledně nástrojů, jak se oba ke svým nástrojům dostali a jaké mají možnosti hraní apod. pro mnohé z nás to byla první možnost vidět harfu poprvé z bezprostřední blízkosti. Na koncert dorazila také naše „muzikoterapeutka“ a bývalá harfenistka dr. Fořtová. Zavzpomínala na to jaké to bylo za jejích mladých let, kdy možnosti učit se i hrát na harfu byly ještě menší.

 Měli jsme tu mít ještě jeden koncert – už tradiční vystoupení dětského souboru Dejvická píšťalka. Ale jeho vedoucí, paní učitelka Malá ho na poslední chvíli ze závažných důvodů musela odvolat. Škoda – zrovna koncert, který jsme avizovali článečkem ve zpravodaji. Inu, co naplat? Snad to vyjde po prázdninách.

 Pan doktor Mrázek pro nás dokončil svou přednášku o Petře. Když jsme si před začátkem povídali, vyšlo najevo, že zorganizoval mnoho výletů pro seniory, kde zároveň dělal průvodce. Předběžně jsme se domluvili, že bychom podnikli nějaký výlet společně – nejspíš v září.

 Nepodařilo se nám najít žádný přístupný zámek ve středočeském kraji, který jsme dosud neviděli, tak jsme se vypravili jinam. Dostal se nám do ruky letáček s turistickými cíli na dobříšsku. Vybrali jsme si z něho Muzeum zlata v Novém Kníně a Muzeum špýchar v Prostřední Lhotě. Obě jsou poměrně nová a poměrně malá, ale zajímavá. Muzeem Zlata nás prováděla mladá průvodkyně – novoknínská patriotka. Od dětství prý tvrdila, že bude dělat v muzeu a zároveň, že se ze své rodné vísky nehodlá stěhovat. Po mnoha letech se její dětský sen ukázal být – s nadsázkou řečeno – „prorockou vizí“. Zrovna končila mateřskou dovolenou když na radnici pojali úmysl zřídit toto muzeum. Jako na zavolanou! 

Mluvila zajímavě a se zápalem. Bylo vidět, že ji to hodně baví a že pro své muzeum žije a její výklad nám expozici hodně oživil. Vůbec jsme neměli tušení, že kousek od Prahy se několik staletí těžilo (a některými nadšenci dosud rýžuje). 

Po prohlídce muzea jsme se stavili na zmrzku, obešli náměstí, nakoukli do kostela (který je však toho času nepřístupný, protože v něm rekonstruují hlavní oltář) a šli do hospody na oběd.

 A pak hurá! Do Prostřední Lhoty. Muzeum Špýchar je – nepřekvapivě – v bývalém špýcharu. Expozice je věnována vesnickému životu v 19. a v první půli 20. století. Návštěvníci se v něm pohybují bez průvodce a paní správcová byla natolik benevolentní, že nám řekla, že si exponáty můžeme vyzkoušet; jen ať je prý nezničíme. Tak jsme hned nastoupili do bryčky, zasedli do sednice, obuli dřeváky, roztočili mlýnky, atd. Byli jsme tam sami, takže jsme se docela vyřádili. Bylo tam, ale dost šero, takže fotky moc nevyšly. Tak alespoň jednu „panímámu“:

 Měli jsme velmi dobrý čas a do rozpálené Prahy se nám ještě nechtělo, tak jsme si zajeli do Staré Huťe do Čapkova památníku na strži. Už jsme tam s Horizontem 2x byli, takže dovnitř jsme nešli. Jen jsme si prošli zahradu a na chvilku se tam posadili. Je to velmi příjemné prostředí a vůbec se Karlovi Čapkovi nedivíme, že si to tam tak zamiloval.