V tomto měsíci jsme se dočkali jedné smutné zprávy – Miriam – kolegyně ze stacionáře  – nám oznámila odchod. Po navýšení úvazku v druhém zaměstnání pravděpodobně usoudila, že by se její působení ve stacionáři nedalo s druhou prací dost dobře spojit a narušovalo by to plynulost chodu stacionáře i komunikaci s kolegy (možnost účastnit se porad, supervizí atd.). Miriam byla platným členem personálu a její působení zde musíme hodnotit jednoznačně kladně.

 Její odchod je pro nás ztrátou, ale chápeme ji. Tento měsíc s námi ještě strávila a rozloučili jsme se s ní na poslední srpnové poradě. Čest její památce! Budeme na ni rádi vzpomínat. Doufáme, že i ona své působení v Horizontu považuje za užitečnou zkušenost.

V druhé polovině měsíce jsme podali inzerát na uvolněnou pozici. V současné době shromažďujeme žádosti a životopisy a v polovině září proběhne výběrové řízení. Snad nám při výběru bude přáno a Středisková rada vybere nejméně tak dobře, jako tomu bylo v případě Miriam.

Během léta se stálý personál střídal v dovolených a v terénní pečovatelské službě i ve stacionáři nám vypomáhaly brigádnice, které jsme pro tento účel hledali na jaře pomocí inzerátu s místním zpravodaji. Domníváme se, že i v tomto ohledu jsme měli štěstí. Na Věru, která nám vypomáhá v terénu, všichni klienti, u kterých pracovala, pějí chválu. A také Jana, která vypomáhala ve stacionáři – začátkem prázdnin při dopoledních službách a v druhé půlce prázdnin naopak spíše odpoledne – se osvědčila. 

Přes léto se nám stacionář trochu vylidnil. Příbuzní klientů si brali dovolené, jezdili na chaty atd. a své blízké si brali s sebou. Navíc jedna každodenní návštěvnice stacionáře měla během pobytu na chatě mozkovou příhodu a déle než měsíc sem nechodila. Několikrát se dokonce stala nevídaná věc – ve stacionáři byla jen jedna klientka.

Novinkou tohoto léta je canisterapie.   Ozvala se nám jedna sympatická slečna, která se svým psem právě skončila canisterapeutický výcvik. Nabídla nám pravidelné docházení do stacionáře. Během léta tu byla pětkrát a u klientů to mělo velký ohlas. Fenka Tara si získala každého z nich. Zvláště jedna klientka v její přítomnosti vždy úplně rozkvetla, rozzářila se a mimo jiné se krásně rozmluvila. Vždy se Tary nemůže nabažit, stále jí hladí, krmí a povídá si s ní. Ale i všichni ostatní jsou z Tary nadšení. Ukázalo se, že samotná přítomnost psa – zvláště tak přátelského, jako je Tara – má terapeutický účinek. Není při tom ani potřeba nějaké zvláštní „oborné“ canisterapeutické aktivity.

  Během léta tu byla Tara se svou „paničkou“ Evou 5x. Koncem srpna na pár týdnů odjely, ale koncem září se mají vrátit a jejich návštěvy se – doufejme – zpravidelní.

                                                     Ale nejen psy mají terapeutický účinek. Kdysi toulavé kočky zdomácněly na zahradě Horizontu. Jedno z jejich letošních koťat přežilo a personál i klientky si je oblíbili natolik, že jsme si je rozhodli nechat. Je velmi společenské, přítulné a hravé, což hojně využíváme.

Nebydlí s námi v Horizontu. Stále žije se svými rodiči na zahradě, resp. v naší kůlně. Ale krmíme ho – a vlastně  i jeho rodiče. Dá se říci, že to už nejsou toulavé, ale „naše“ kočky.

A aby těch „našich“ koček nebylo každý rok o něco více, rozhodli jsme se – na popud Hanky – vypsat sbírku na jejich kastraci. Do Horizontu jsme umístili kasičku a do místního zpravodaje jsme napsali výzvu všem kočkomilům, aby na kastraci přispěli.

 Během července měla paní doktorka Fořtová, která ve stacionáři provozuje muzikoterapii zdravotní komplikace. Trvaly dosti dlouho a přišli jsme proto nejen o několik muzikoterapeutických setkání, ale i o přednášku o Verdim, kterou si paní doktorka připravila k dvoustému výročí skladatelova narození. Přednáška už ale byla avizovaná a na odvolání bylo pozdě. Pustili jsme proto příchozím alespoň dokumentární film o témž skladateli. Zaujal a proto budeme pouštět i další dokumentární filmy o světových skladatelích v rámci našich „dokumentárních odpolední“. Paní doktorka Fořtová se v druhé půlce měsíce uzdravila a poslední dvě muzikoterapie v srpnu už proběhnout mohly.

Druhá srpnová kulturní akce se uskutečnila bez koplikací. Svou premiéru – doufejme, že ne zároveň derniéru – si zde odbyl Matěj Šmíd. Přišel nám sem povídat o své nedávné cestě do Barmy.

V Barmě byla dlouhá desetiletí tuhá totalita. Se zemí to šlo po všech stránkách – včetně hospodářské – od desíti k pěti, čehož si všimli dokonce sami diktátoři, kteří bývají většinou zaslepeni vlastní mocí a stačí jim, když se obklopí luxusem oni sami.

 V případě Barmy na svůj postřeh o stavu země reagovala vláda nečekaně tím, že zemi začala otvírat cizím vlivům, investorům i turistů. No a na to reagoval Matěj se svou přítelkyní zakoupení letenek a několikatýdenní cestou po Barmě. Vyprávěl a promítl nám fotky z města i přírody, současnosti i historických památek. Památky tam mají krásné, především starobylé buddhistické chrámy a kláštery. Současnot je naopak šedá a omšelá. Typickým znakem jsou opadané omítky, které by asi mohly být symbolem všech totalitních režimů, jak si to ostatně i my pamatujeme z doby před čtvrt stoletím.

 Zajímavým lidovým zvykem je vzájemné novoroční polévání vodou.  Naštěstí tam mají nový rok v létě, kdy je venku ke 40ti stupňům.

Převažujícím náboženstvím je v Barmě buddhismus a druhým nejrozšířenějším je islám. Buddhismu má u nás jakousi aureolu něčeho vyššího, ušlechtilého a všichni si ho spojují s mírumilovností a nenásilím. Proto nás dosti překvapila fotka vypáleného paneláku a Matějova slova, že to udělali buddhisté při nějakém pogromu na muslimy. S podobnými věcmi si na Západě buddhismus nespojujeme. Ale jak vidno i v případě buddhismu realita často pokulhává za vznešenou teorií. Ostatně Matěj otevřeně řekl, že z tamního buddhismu byl poněkud rozčarovaný.        Na závěr svého pobytu chtěli udělat něco pro zemi, která jim poskytla tolik zajímavých zážitků. Koupili tedy 150 kg rýže, které předali muslimům, kteří kvůli buddhistickým bouřím přišli o střechu nad hlavou. To nám připadá jako krásná tečka jejich výletu a mohlo by to sloužit jako inspirace ostatním turistům, cestovatelům a lovcům zážitků, kteří jezdí do zemí chudších než jsou ty, ve kterých žijí nastálo.

Škoda jen, že na přednášku přišlo tak málo lidí. Nicméně kdo přišel, odcházel spokojený.

Také na srpnové výlety se přihlásilo méně lidí než je obvyklé. Druhý výlet jsme nakonec zrušili – ani ne tak kvůli nezájmu, jako spíš z provozních důvodů Horizontu.

První výlet – do skanzenu a muzea v Kouřimi – proběhl a vydařil se. Byl sice jeden z mála srpnových zatažených dní, chvilinku dokonce pršelo. Ale tím jsme si nenechali zkazit náladu.  Skanzen je hezký a na velkém prostoru. Díky tomu jsou jednotlivé stavby vkusně umístěny v krajině, nejsou nahuštěny vedle sebe a celé to působí tak nějak „hezky česky“ .  Moc dobrý nápad, který dodává celkem přirozenou atmosféru a zmenšuje pocit, že jsme „jen“ v muzeu, je umístění několika ohrad s ovcemi přímo mezi jednotlivá stavení. Celý prostor to příjemně oživilo.          

Skanzen je poměrně nový. Počítá se s uskutečněním dalších staveb, takže se tam za pár let můžeme směle vydat znovu.

Ze skanzenu jsme se vydali ještě do městského muzea, kde je expozice ke původnímu slovanskému osídlení, neboť Kouřim je  – jak známo – významným archeologickým nalezištěm a v době sv. Václava (vůči kterému stála v jakési „opozici“), byla jedním z center české země.

No, a pak jsme šli do hospody na oběd a pak hurá zpátky do Horizontu. Přijeli jsme právě včas, abychom stihli další setkání s Evou a Tarou.

                        A ještě stojí za zmínku naše „fotoodpoledne“ s poměrně hojnou účastí a s poměrně velkým zájmem o vyvolání, resp. elektronické zaslání fotografií. Radost jsme měli především z toho, že přišlo celkem dost příbuzných klientů stacionáře a mohli získat celkem plastický obrázek, čemu všemu se jejich blízcí ve stacionáři věnují.

A teď už jdeme přímou cestou k podzimu. Kéž by mu předcházelo léto ještě aspoň babí, když už to skutečné máme za sebou.