Září bylo chvílemi skutečně zářivé. Babí léto se dostavilo, byť v porovnání s jinými lety jen na chviličku. Začátkem měsíce jsme mohli ještě vysedávat na zahradě, ale těch chvil bylo stále méně a byly kratší. Po prvním týdnu jsme museli natrvalo prchnout do interiérů.

Počasí stále více připomínalo podzim, ale od procházek nás to neodradilo. S počátkem září začala stacionář navštěvovat nová klientka. Je poměrně mladá v dobré fyzické kondici. Na procházky chodí ráda, tak jsme ji hned začali seznamovat s našimi oblíbenými cíli. Má velmi ráda zvířata, zvláště psy. Mají doma jednoho velkého (také nám ho přivedla ukázat), takže má pro strach uděláno a na procházkách se ke každému psu vrhá a hladí ho, podobně jako k těmto dvou vlčákům, kterým by se leckdo spíše s respektem vyhnul než aby jim nabízel ruku k olízání.

Pro stacionář mělo také velký význam výběrové řízení na uvolněnou pracovní pozici, jak jsme se o tom zmínili v srpnovém zápisu. Výběrové řízení probíhalo v úterý 10.9. po biblické hodině. Vybírali jsme ze 12 uchazeček a skončili jsme až kolem deváté večer. Celé to tedy trvalo 5 hodin. Členové Sřediskové rady postupně odpadali a konce jsme se dočkali jen ve 4 z původně 7 „výběrčích“. Rozhodující slovo ve výběru měli ti, kdo ve stacionáři pracují a budou tedy s novou kolegyní v nejužším kontaktu. Právě oni tedy nakonec vybrali novou kolegyni Kláru.

 Následující týden sem přišla domlouvat podrobnosti ohledně dohody, dozvěděla se toho více o chodu zařízení, o klientech. Podívala se do jejich dokumentace, začala se seznamovat s našimi vnitřními směrnicemi atd. A také se účastnila programu, který s klienty měli ostatní členové personálu, aby viděla klienty „v akci“ a při přípravě svého programu měla představu, čemu se spolu mohou věnovat a co naopak vhodné není.  Zatím se zdá, že to pro nás byla dobrá volba a budeme se snažit, aby se i ona mezi námi cítila dobře.

 V září jsme měli ve stacionáři ještě jednu novou tvář, bohužel však jen na chvilku. Byla to slečna, která u nás byla na týdenní praxi. Všem – personálu i klientům – se moc líbila, úplně přirozeně a zároveň citlivě s klienty jednala, hned si získala jejich důvěru a považovali ji za „starou známou“ členku personálu. Do práce se zapojovala aktivně a sama hledala, zábavu a aktivity, kterým by se s klienty mohla věnovat.

 

 U obyvatelek penzionu k výrazným změnám nedošlo. Jen jedna z nich odjela na 6 týdnů na svůj pravidelný rehabilitační pobyt. Letos se na ni dostalo výrazně později než v předchozích letech. Koncem měsíce odjela ještě jedna dáma. Ta se odhodlala jet na nepravidelný pobyt do lázní. 

V pečovatelské službě došlo k novince – popsali jsme jídlonosiče jmény klientů, aby všichni měli jistotu, že se jim jídlo dostává v nádobách, které si sami myjí. Dřív to tak bylo. Dokud byly jídlonosiče plastové, nebyl s popisováním problém – stačila silná lihová fixa. Ta však na kovových nerezových jídlonosičích nedrží. Popsané byly pouze jejich držáky. Kovové kastrůlky jsou zase naopak praktičtější pokud jde o mytí. V poslední době několik klientů zmínilo, že je pro ně důležité, aby měli jistotu, že dostávají jídlo kastrůlkách, o které sami pečují. V restauraci nám sice tvrdili, že jídlo nandávají postupně  a k prohazování jednotlivých dílů kastrůlků nedochází, ale toto ujištění k rozptýlení obav klientů nestačilo. Svěřili se s tím naší sociální pracovnici a ta to přinesla na poradu. Výsledkem společného přemýšlení a hledání byl nákup štítkovacího přístroje, jehož páska je vodě odolná. Kastrůlky se tedy dají mýt a to dokonce i v myčce.  Jednoho dne odpoledne tedy Hanka s Petrou udělali velkou akci a všechny kastrůlky polepily štítky se jmény.

Teď se ještě musí kuchaři v restauraci více dbát na to, aby jména na všech částech jídlonosiče odpovídala. Nějaký čas to asi potrvá, ale doufáme, že občasné záměny budou čím dál tím výjimečnější.

Hanka, která se dlouhodobě nejvíce věnuje „našim“ kočkám (tj. toulavým kočkám, které si zvykli žít a množit se na zahradě Horizontu) přišla s nápadem uspořádat sbírku na jejich kastraci. Bylo jí líto koťat, která se každoročně několikrát za sezonu rodila v naší kůlně a po dosti krátkém životě umírala – buď sama nebo s přispěním někoho jiného. Hanka vytvořila kasičku s výzvou ke sbírce, kterou umístila k hlavnímu vchodu Horizontu. Dále jsme napsali výzvu kočkomilům do suchodlského zpravodaje. A během září jsme nasbírali něco přes 4 tisíce korun, což by mělo stačit na kastraci všech 4 koček, které v současné době zahradu Horizontu okupují. Dokonce se ozvala jedna slečna, která kastraci domluvila se svým kamarádem-veterinářem a ze zverimexu pro naše kočky sponzorsky získala asi 8 kilo granulí.  Začátkem října by tedy operace mohly proběhnout.

Počasí v září nebylo úplně takové, jaké jsme si vysnili při sestavování zářijového programu. Zvláště od druhé třetiny měsíce to nestálo za moc. Ale aspoň co se týče našich výletů se na nás sluníčko usmálo.

19.9. jsme vyjeli na první zářijový výlet. Minimálně týden před tím bylo mizerně – zataženo, chladno, plískanice …. Ale v den výletu bylo náhle modro. Pravda, nevydrželo to celý den, objevily se mráčky. I pár kapek spadlo. Také pro vítr, který čechral naše vlasy je výstižnější pojem „vichr“ než „vánek“. Ale v porovnání s tím, jak bylo dlouhé dny před tím, můžeme mluvit o krásném počasí.

Jeli jsme nejprve na zámek v Roudnici nad Labem. Je otevřený teprve druhým rokem a je v soukromých rukou rodiny Lobkowiczů. Za 2. světové byl Lobkowiczům sebrán a sídlil tam Hitlerjugend, za komunismu jim byl pro změnu sebrán znovu a byl v držení armády, která si tam udělala hudební školu. V rámci restitucí byl šlechtické rodině vrácen, vojenská hudební škola tam však zůstala v nájmu do druhé poloviny 90. let . Nacisté ani komunisté se zámkem nezacházeli zrovna šetrně a dosud jsou tam zřetelné dosti barbarské a humpolácké zásahy a úpravy.

Zámek je hrozně velký než ho dají celý „do kupy“ bude to trvat dlouhá léta. Teď je opravené a přístupné jen jedno křídlo. A nutno říci, že je opravené opravdu hezky. Zámecká kaple je opravdu působivý prostor. Do několika sálů by se měla v brzké budoucnosti stěhovat část jakési galerie.

Z Roudnice jsme se přesunuli do Budyně nad Ohří. Tam jsme se zastavili v hospodě na oběd.  Poté jsme se vypravili na místní hrad. Ten je naopak po důkladné rekonstrukci . Trvala skoro dvacet let – od poloviny sedmdesátých do poloviny devadesátých. Zvenku vypadá opravdu působivě a majestátně. Uvnitř sídlí Jandovo vlastivědné muzeum se zajímavou expozicí a sympatickou paní průvodkyní, jejíž výklad nás nadchnul.

Pan Janda byl ředitel místní školy, který sbíral památky ze starých domů a chalup a když už jich měl moc, založil muzeum. Některé exponáty jsou vskutku bizardní. K vidění je třeba autentický popravčí špalek z 18. století.

Skutečnou ozdobou hradu je rekonstrukce alchymistické dílna z období Rudolfa II., vytvořená ve spolupráci s historiky, včetně historiků vědy. Každému výlet do Budyně vřele doporučujeme.    

Druhý zářijový výlet byl do ZOO. Byl to nápad a přání pana Sekery a ostatní klienti stacionáře se k němu nadšeně přidali. Počasí jsme měli tentokrát mimořádně krásné a všichni jsme se si výlet užili. Jediný kaz na kráse byl, že se nám jedna účastnice zájezdu na chvíli někam zaběhla. Už jsme ji viděli spadlou v jámě lvové nebo pod kopyty zdivočelých slonů, ale naštěstí se vše v dobré obrátilo a všichni jsme se vrátili ve zdraví a v dobré náladě.

 V září jsme tu měli 1 koncert a 2 přednášky.

Lucie Šťavíková tu hrála už po třetí a letos ji uvidíme (a hlavně uslyšíme) ještě jednou. Loni tu byla s harfenistkou, letos si přivedla kamaráda s nástrojem ještě exotičtějším. Šlo o hang drum, na který nám zahrál její kamarád Jiří Šámal. Koncert měli rozdělený – každý nám zahrál na svůj nástroj. Slečna Štavíková hrála na kytaru krásně a výběr skladeb se posluchačkám se moc líbil.  Nicméně více pozornosti vzbudil hang drum, který všichni zúčastnění viděli i slyšeli poprvé v životě. Pan Šámal nám obšírně a zajímavě pověděl o vzniku nástroje i o tom, jak k němu přišel. Zahrál nám na něj „meditační improvizace“, ale používal ho i jako doprovod k notoricky známým lidovkám. Na závěr všechny posluchače obešel a nabídl jim, aby si na hang drum zkusili „zahrát“, resp.si do něj ťuknout a rozezvučet ho.

 Vojtěch Čurda tu měl přednášku poprvé. K 75. výročí podepsání mnichovské dohody si připravil povídání o českém fašismu a o tom, jak Mnichovskou dohodu vnímala prožívala česká společnost. Posluchaček nebylo mnoho, ale byly spokojené. Touto přednáškou jsme předběhli záplavu článků, komentářů a polemik, které se s blížícím se datem výročí začaly objevovat ve všech médiích.

 Koncem měsíce nás pak zavedla ještě hlouběji do historie paní doktorka Secká z knihovny Muzea Vojty Náprstka.  Patří k našim pravidelným každoročním a nejoblíbenějším hostům. Každá její přednáška je úplná lahůdka a nejinak tomu bylo i tentokrát. Jako téma si vybrala osobnost Anny Fingerhutové, Náprstkovy maminky a celoživotní sponzorky a podporovatelky. Musela to být výjimečná a mimořádná žena, když se dokázala prosadit v době, kdy naprosto ve všech ohledech dominovali muži a ženy nepustili k ničemu jinému než k plotně.

Paní doktorka nám ji představila z mnoha úhlů – jako matku, podnikatelku, filantropku, jako konzervativní matku syna, jenž měl názory a zájmy naopak velmi moderní. Z tohoto rozporu docházelo k různým napětím, neshodám a třenicím. To všechno však jejich vztahem výrazně neotřáslo. Náprstek zachovával své mamince úctu a ona jemu důvěru. V domě, který mu odkázala pak Náprstek vybudoval průmyslové muzeum a v něm mamince zřídil jakýsi pamětní koutek.      

Všechny posluchačky byly nadšené a v závěrečném neformálním povídání s paní doktorkou jsme se předběžně domluvili, že by nám příští rok přišla popovídat o Boženě Němcové. Nepochybujeme, že nám ji představí jinak než jak si ji pamatujeme z hodin ve škole.   Už teď se těšíme.