Zvláště v druhé polovině měsíce nám počasí přálo. Bylo hodně teplo, až ke dvaceti stupňům, a sluníčko se na nás celkem často smálo. Několikrát jsme dokonce mohli ještě strávit část odpoledního programu na zahradě. Příroda se vybarvovala jak malířská paleta, čehož jsme si užívali zejména na procházkách. Ty jsme díky dobrému počasí nemuseli nijak zvlášť zkracovat. Párkrát jsme dokonce mohli vyrazit i do Sedlce k vodě. Řeka sice okolní vzduch poněkud ochlazuje (což je příjemné v létě, ale na podzim naopak). Ale zato se člověk může pokochat tím, jak se okolní zarostlé stráně vybarvují. Naše „aranžérka“ se za každé vycházky vracela stále s kyticí. Teď v bylo stále méně květů a stále více různě zbarveného listí.

Několikrát jsme se vrátili s náručí nejrůznějšího listí, které jsme pak lisovali a sušili. Část z nich jsme v zápětí použili při našich výtvarných aktivitách, část z nich jsem přidali k naší železné zásobě přírodních materiálů pro různá tvůrčí odpoledne. Podzimní motivy se ve výtvarničení objevovali samozřejmě čím dál častěji. 

 V „kastrační sbírce“, o které jsme se zmínili v zářijovém zápise, se vybralo celkem 4777Kč. To umožnilo přistoupit přímo k akci. Zvláště když nás místní „kočičí máma“ alias slečna Mrázková zkontaktovala s místním mladým veterinářek, dr. Dudou, který velkoryse nabídl, že provede kastrace jen za provozní náklady bez nároku na svůj honorář. Navíc sehnala slečna Mrázková pro „naše“ kočky asi osm kilo granulí, které sponzorsky věnoval místní obchod s krmivy Jofi.

A jedné krásné podzimní středy jsme vydali na zahradu na lov koček. Jsou to opravdu divoká zvířata. To, že na zahradě Horizontu tráví mnoho času není ani tak tím, že by si nás nějak zvlášť oblíbily. Spíš mají v oblibě misky, které jim obyvatelky i kolegyně pravidelně plní. Tentokrát ale byly misky pár dní prázdné kvůli narkóze před operací. Takže nejde o žádné mazlíčky, kteří se rádi nechají pohladit.

Lov toulavých koček se tudíž ukázal jako dosti dobrodružná záležitost. Nakonec byla korunována úspěchem a jednu kočku jsme panu doktorovi mohli odvézt. Vrátil nám jí následující den už vykastrovanou.

V jedné z provozních místností jí Hanka zřídila jednotku intenzivní péče, kde strávila následujících několik dní, vlastně víkend. Byla zde průběžně monitorována a byly bedlivě sledovány její základní životní funkce. Když jsme měli jistotu, že rekonvalescence proběhla bez komplikací a pobyt venku pacientce nepřináší žádná rizika, byla propuštěna. O týden později totéž čekalo její kolegyni. Ještě letos by měl podstoupit operaci kocour a na jaře letošní kotě.

 Mirka byla na semináři o pohybových aktivitách pro senioy. Vrátila se nabitá informacemi a hned začala vědomosti a informace používat. Ne, že by tu dříve jen tak seděli. Ale seminář ji poskytl inspiraci k zařazení nových aktivit a jistotu při volbě cviků. Klienti rozšíření tělocvičného repertoáru kvitovali s povděkem a celkové atmosféře to prospělo (jako ostatně každé přiměřené oživení).

 Nová klientky stacionáře zde oslavila svůj první svátek a Petra pro změnu několikáté narozeniny. Oběma jsme popřáli a dostali přáníčko vyrobené s klienty ve stacionáři. Petra dostala navíc od personálu malý dárek a pro své kolegyně si připravila velkorysé pohoštění.

 V září a první půlce října jsme měli v jídelně kanárka jedné z obyvatelek, která byla v lázních – Pepíčka. Klienti si jej oblíbili a zvykli si na něj. Když se pak paní Křížoví vrátila a Pepíčka si vzala zpět k sobě, tak se jim velmi stýskalo. Mluvili jsme o tom, že bychom si pořídili andulku vlastní, ale nikdo se zpočátku neměl k tomu, aby si péči o ni vzal na starost (čištění klece, krmení, doplňování vody, úklid atd.) Nakonec se k tomu přihlásila Hanka a v její nepřítomnosti ji bude zastupovat Klára. Čekáme tedy na první jarní snůšku andulek. Prozatím Vlasta přinesla z domova aspoň starou nepoužívanou klec.

Jedno zvíře se odstěhovalo, ale jiné se nám vrátilo. Z „prázdnin“ přijela zpět Tara s Evčou. V říjnu tu byli 3x – vždy v pátek. Klienty stacionáře znovu potěšila. V létě z ní byla nejvíc nadšená zvláště jenda z klientek. Ta však bohužel na začátku října doma upadla a zlomila si nohu a celý měsíc jsme ji tu neviděli. Doufáme, že se vrátí a už teď se těšíme na její setkání s Tarou – měla na ní vždy mimořádný, vpravdě terapeutický účinek.

 Objevil se  nový zájemce na docházení na obědy. Poslední dobou externí strávníci spíš ubývali než přibývali, až jich zbyla pouhá hrstka.Teď máme po delší době posilu. A začal zároveň pilně navštěvovat i naše odpolední akce – přednášky a promítání.

V říjnu jsme tu měli 3 „živé“ kulturní akce – 2 přednášky a jeden koncert.

Už podruhé tu letos vystupovala Lucie Šťavíková. Tentokrát si přivedla spoluhráčku na flétnu, takže koncert byl úplně jiný než ten první s hang drumem. I tento se moc líbil. Flétnistka Jarmila Šimonová byla podobně komunikativní jako Luciin předchozí spoluhráč, takže se návštěvníci něco dozvěděli o flétně, jejích různých druzích atd. Některé skladby hráli hudebnice společně, některé každá zvlášť, ale všechny krásně. Publikum bylo spokojené a odcházelo povzneseno vznešenými tóny klasické hudby. Doufáme, že si tento pocit dokázali uchovat ještě aspoň chvíli po odchodu z Horizontu do všednodenního městského ruchu. Stejně tak doufáme, že obě hudebnice budeme moci vidět – a hlavně slyšet – i v příštím roce.

 Dalším vystupujícím byl jeden z našich dobrých (vlastně nejlepších a nejvěrnějších) holubů, kteří se k nám každoročně vracejí. Martin Loew v Horizontu každoročně dělá jakousi předpremiéru svého nového cestopisného pořadu se kterým pak přes zimu objíždí celou republiku. Tentokrát nám (a v budoucnu mnoha dalším) povídal o Petrohradu. Během posledních několika let ho navštívil asi pětkrát v rámci různých svých cest po širé Rusi.

Mluvil o něm jako o jednom z nejkrásnějších měst v Evropě. Z fotografií opravdu čišel carský přepych. Rusové si na této chloubě zakládají a podle toho s ní i zacházejí. Všechny památky jsou dokonale upravené.

Mohli jsme si vyslechnout jen první část Martinova nového pořadu. Celý trvá skoro tři hodiny a zájemci jeho pražskou premiéru  mohou navštívit 14.11. v KD Novodvorská. V první půlce jsme viděli Měděného jezdce, Zimní palác, chrám sv. Izáka a další výstavné chrámy atd. Ale nestihli jsme navštívit jantarovou komnatu, slavný hřbitov – památník, blokády, Auroru atd.

 Druhá přednáška se jmenovala „Herecký rod Vydrů“ a svou premiéru si v Horizontu odbyl magistr umění Vít Tadeáš Pokorný.  Přišlo asi 13 pamětníků, kteří si rádi zavzpomínali na slavného Václava Vydru staršího, resp. mladšího – totiž ten, kterého označujeme za staršího měl tatínka stejného jména, který byl též herec a patřil k zakladatelům moderního českého divadla na konci předminulého století. Toho ani nejstarší přítomné pamětnice nepamatovaly a většina z nich o něm snad ani nevěděla.

Nejvíce v povědomí měli prostředního Václava z rodu Vydrů a jeho neméně slavnou manželku Danu Medřickou a právě těm byla věnovaná asi nejdelší část přednášky. Vítek nám je připomněl nejen slovem, ale i na fotografiích z civilního života i z jejich nejslavnějších rolích. Přednáška se líbila a tak je naděje, že to nebylo naposled, co nám tu Vítek přednášel o velkých českých hercích. Zmínil se, že pro Muzeum hlavního města Prahy připravuje přednášku o rodě Štěpánků. Doufejme, že se v příštím roce dočkáme reprízy v Horizontu.

A touto přednáškou říjen skončil.