V listopadu jsme ve stacionáři utrpěli jsme několik ztrát, naštěstí jen dočasných. Jedna klientka doma spadla a polámala si žebra. Také jiný klient doma upadl. Ten si naštěstí nepolámal nic, ale naraženiny jsou bolestivé a na dva týdny ho vyřadily z naší společnosti.

Pro změnu se nám v druhé půlce měsíce vrátila jiná paní, která se po zlomenině nohy zotavila překvapivě brzo.

Ve stacionáři se zabydlela nová kolegyně Klára. S klientkami navázala hezký vztah a  má spoustu nápadů při přípravě programu, takže nám tu jak houby po dešti přibývají různé další výrobky a dekorace. Už se ukázalo i to, že bude přínosem při tvorbě a aktualizaci vnitřních směrnic stacionáře a do revize jedné už jsme se pustili. Stejně jako její předchůdkyně umí hrát na piáno, což je pro klientky stacionáře velmi příjemné. Zvlášť s ohledem na to, že mi ostatní na nic nehrajeme (a když,tak jenom potají).

Další posilou stacionáře je nová dobrovolnice. Jde o dámu, která je čerstvě v důchodu, ale energie má na rozdávání a část se rozhodla věnovat i nám. Vzájemný kontakt mezi ní a Horizontem zprostředkovala paní, která v Horizontu v tomto roce vedla reminiscenční skupinku.

S dobrovolnicí  jsme se domluvili, že bude chodit  v pondělní odpoledne do stacionáře. Stráví s klienty chvíli do začátku výtvarné díly. Při výtvarné dílně se pak bude věnovat klientům, kteří výtvarničit nechtějí, případně potřebují větší pomoc či individuální pozornost a péči. V první části listopadu proběhlo její „zaškolení“ a koncem listopadu jsme domluvený způsob spolupráce začali uskutečňovat. Věříme, že ke spokojenosti a užitku všech stran.

Úřad MČ Praha – Suchdol každoročně pořádá pro slavnostní oběd pro seniory, kteří v daném roce slaví nějaké kulaté narozeniny – od 70ti výš. Po devadesátém roce věku jsou lidé zváni už každoročně.

V letošním roce byly z Horizontu zvány 4 obyvatelky a jedna klientka stacionáře:  98 let, 91 let, 90 let a  85 let (ta jediná se slavnostního oběda neúčastnila).

Ze stacionáře to byla paní, která oslavila 93 let. Tak hojnou účast jsme tam snad ještě neměli. Všechny dámy byly spokojené, oběd jim chutnal a muzika se líbila a nezbývá než poděkovat místní radnici, že na „své“seniory tak myslí.

Ani listopadový chlad nás neodradil od procházek. Byli jsme rádi, když se na nás usmívalo sluníčko, ale nebáli jsme se ani mraků. Jen déšť nás párkrát donutil zůstat za pecí.

Zvolna se blížil počátek adventu. A tím pádem i zahájení Suchdolského betlému. A tím pádem i prodej výrobků Horizontu při jeho slavnostním zahájení.

A proto začali klienti stacionáře společně s Hankou péci perníčky, které jsme tam loni prodávali spolu s dalšími výrobky, a které měli fenomenální úspěch. Málokteré z dětí opustilo betlém, aniž by ochutnalo alespoň perníček. Ani pohádková ježibaba by je neuhlídala. Bylo by škoda tento úspěch nezopakovat, takže se dámy daly ruče do pečení.

Zahájení Suchdolského betléma bylo sice až na samém konci měsíce, v sobotu před první adventní nedělí, tj. 30.11. Ale zmínit se o této akci můžeme už teď.

Už několik let mívá Horizont při této příležitosti na Suchdolském náměstí malý „stánek“ kde prodává výrobky a zároveň reprezentuje činnost Horizontu. V tomto roce se nám  z úřadu postarali o skutečný stánek (v předchozích letech to byl jen stůl k rozložení výrobků). Byli jsme za střechu nad hlavou moc rádi – letos bylo obzvláště větrno. Dvě z organizátorek betléma nám pomohly s rozložením a rozvěšením zboží a jednu z klientek, která se prodeje zúčastnila a byla na vozíku, vybavily dekou. Bez ní by to bylo krušné.

S prodejem a se zájmem o stánek jsme byli celkem spokojeni. Lidé se chodili dívat a občas i někdo něco koupil. Nejvíc nakupovaly samozřejmě děti a i letos byl největší zájem o perníčky. Celkem jsme utržili něco kolem osmi set korun, což je na naše poměry slušné. Tržbu použijeme ve prospěch klientů – buď na nákup výtvarných potřeb nebo na něco na zub.

Na slavnostním otevření betléma byla – jako obvykle – příjemná atmosféra. Zazpívaly dva dětské soubory – jeden mladší – snad ze školky, druzí zapívali starší školáci a jejich paní učitelky. Lidé se mezi sebou zdravili, povídali, smáli se. Celá myšlenka společného Suchdolského betléma je milá a je to jeden ze způsobů, který činí zdejší obec (či moderněji řečeno komunitu) soudržnější. Jsme moc rádi, že Horizont sídlí ve čtvrti, která je sice malá, ale pospolitá.

Po kulturní stránce byl listopad nabitý – každý týden byla nějaká akce. Na střídačku to byla přednáška – koncert – přednáška – koncert. Možná jsme až naše návštěvníky trochu zahltili. Na některé akce přišel podprůměrný počet návštěvníků. Ale už jsme si mnohokrát ověřili, že málo publika není na úkor kvality přednášky ani intenzity zážitku, a že i když je to pro hrstku posluchačů může  být atmosféra hezčí něž při nabitém „sále“.

Jako první dorazil Pavel Josef Macků. Ten zde měl loni jednu z nejzajímavějších akcí – Muzeum hudebních nástrojů, které přijede za vámi. Všichni z toho tenkrát byli nadšeni. Čekali jsme tedy, že si pana Macků a jeho přednášku o dobývání severního pólu nenechají ujít. Ale přišlo nás jen pár. Nicméně platí přesně to, co bylo napsáno svrchu. Atmosféra byla velmi vřelá a přátelská. Pan Macek povídání pro tak malý počet posluchačů pojal osobněji a hodně hovořil o svých cestách za polární kruh. Ale došlo i na dávné dobyvatele. Bylo možnost se na cokoli zeptat, cokoli komentovat, viděli jsme krásné fotky polární záře a slyšeli osobní svědectví o ní atd. Doufáme, že si nějakou přednášku pana Macků, který je výborný řečník, budeme dopřát i za rok. A těm, co nepřišli vzkazujeme, aby si to následující povídání – bude-li – nenechali ujít. Nebudou litovat.

V následujícím týdnu jsme tu měli koncert Adama Hermhuta. Byl zde už loni, kdy hrál společně s flétnistkou Martinou Mihulkovou. Kombinace kytara – flétna zůstala, jen letos na flétnu hrála jiná interpretka, Barbora Rusnáková. Byl to vlastně už druhý letošní koncert s týmiž nástroji, ale s jinými hudebníky.

Vůbec to nevadilo, že jsem stejné nástrojové obsazení slyšeli podruhé – skladby i celková atmosféra koncertu byly jiné a bylo jasné, že se nikdo z posluchačů nenudil. Pan Hermhut a slečna Rusnáková hráli samozřejmě většinou věci jiných autorů, ale zahráli nám i pár vlastních skladeb. Tento koncert měl o něco klidnější, jakoby konejšivou atmosféru, zatímco ten říjnový byl – řekněme – dynamičtější. Je to asi dáno osobností hudebníků, kteří si repertoár vybírají jistě s ohledem na posluchače, ale zároveň tak, aby se jim dobře hrál a byl jim blízký. Zdálo se nám, že – stejně jako v říjnu – přítomné dámy ocenily spíš flétnu, která je výrazně melodičtější nástroj. Naopak jeden posluchač, který sám na kytaru hraje, obdivoval um kytaristův a po koncertě s ním chvilku zůstal v „odborné“ debatě.

A další týden přišel další náš tradiční host – spisovatel, cestovatel a dobrodruh Martin Mykiska. Tentokrát jsme ho požádali o povídání o Malajsii. Zajímavý je už způsob, jak se tam dostal. Jednoho dne mu nečekaně zavolali z Malajské ambasády s nabídkou, aby se jel do Malajsie podívat, všechno platí oni. Takovou nabídku lze těžko odmítnout a tak pan Mykiska jel. Pobyt byl v rámci akce „všechny barvy Malajsie“, kterým tamní vláda chtěla prezentovat svou zemi v zahraničí. Pozvali si novináře z různých zemí, kterým připravili program v různých částech Malajsie ve snaze svou zemi komplexně představit. Pan Mykiska si svůj pobyt po skončení oficiálního programu ještě o něco prodloužil, aby zemi z druhého konce světa mohl poznat a procestovat důkladněji.

Malajsie je země bohatá, je jedním z „asijských tygrů“. Je to však zároveň země plná protikladů. Najdou se tam nejmodernější velkoměsta plná mrakodrapů, ale i oblasti, kde lidé žijí téměř pravěkým způsobem života. Pan Mykiska říkal, že i když jde o jakési rezervace, kde jsou „domorodci“ odkázáni na podporu vlády a do určité míry jsou turistickou atrakcí, nepůsobí to tak, že by svůj osud brali nějak úkorně, byli zatrpklí apod., jak je to prý k vidění v různých jiných zemích.

Byl se podívat i u pověstných lovců lebek. V současné době už lebky neloví. Ne snad proto, že by je to přestalo bavit, nebo že by dospěli k poznání, že uříznout někomu hlavu a vystavit si ji doma na poličce je přece jen z ethického hlediska poněkud problematické.

Vláda jim to prostě zakázala. Ale dosud je k vidění sem tam nějaká te lebka visící v Dajácké chýši hned nad televizí. Fotku jedné z nich – jejíž stáří pan Mykiska odhadl na sto let – jsme viděli. Asi málokdo z nás tuto dekoraci do svého příbytku zvolil. Inu jiný kraj, jiný mrav. Dajákové by si možná nevystavili urnu s popelem svých blízkých, ověnčenou umělými květinami, jak je to poměrně často k vidění u nás.

Jediní z našich listopadových hostí, kdo měl v Horizontu premiéru, byli písničkáři Jan Řepka a Eliška Sýkorová. Oslovili nás s nabídkou koncertu, který by byl jejich zapojením do programu MČ Praha 6 „Veřejná služba“. Kromě jejich zpěvu jsme mohli slyšet kytaru, akordeon a došlo i na naše piano.

Dost možná, že oba mají zkušenosti s hraním spíše pro mladší publikum. Nicméně hned zpočátku dokázali navázat s publikem ve věku svých prarodičů úžasný kontakt a vytvořit uvolněnou, přirozenou a přátelskou atmosféru. Repertoár koncertu  vhodně přizpůsobili posluchačkám, tak aby si mohli jednak zazpívat, ale i poslechnout si něco nového. Kromě písní lidových či téměř zlidovělých zahráli i několik – pro seniorky méně známých – písní současných písničkářů a dokonce i písně své vlastní. I na ty reagovaly posluchačky živě a se zájmem. A na závěr došlo i na písničky na přání. Za zmínku stojí i to, že dokázali obecenstvo zapojit nejen zpěvem, ale i využitím různých rytmických nástrojů.

S sebou si přivedli i kamarádku-fotografku, jejíž snímky na dokreslení atmosféry zde otiskujeme.

Stručně řečeno: připravili přítomným posluchačkám velmi příjemné odpoledne a nepochybujeme o tom, že dobrá nálada jim vydržela ještě dlouho po koncertu. Moc jim děkujeme a budeme rádi, když příští rok zase přijdou – buď oni sami nebo někdo z jejich písničkářských přátel.