V dubnu tohoto roku opravdu už nebylo potřeba být za kamny. Tento duben připomínal spíš květen – všechno kvetlo a vypadá to, že skoro všechny stromy a keře stihly letos odkvést už v dubnu a v květnu moc květů už neuvidíme. Na začátek dubnového kronikového zápisu dáme několik fotografií z týchž míst, které lze vidět v v březnovém zápisu, ať případní čtenáři mohou posoudit, jakým úprkem jaro letos ubíhalo.

Vzhledem k tomu, že je ve stacionáři každý den někdo, kdo má výrazné pohybové potíže, nemohli jsme letos zatím moc jezdit do Sedlce k vodě, což některé z nás mrzelo, ale všichni i musíme respektovat síly a tempo ostatních. Nasedání a vystupování z auta je pro leckoho přece jen náročné. Čipernější z nás si museli počkat na vhodnou příležitost, ale nakonec se dočkali a koncem měsíce jsme se tam v úzkém kroužku vypravili a bylo to moc příjemné.

Z celého dubna jen na Velký Pátek pršelo jako z konve a my jsme si museli jeden den procházku odříci.Ale na k Velkému Pátku déšť tak nějak patří. Ten den by měl plakat každý, nejen nebesa.

Tady je pár fotek z procházek z nekrásnějšího a nejbarevnějšího období v roce.

Stále častěji jsme mohli vysedávat na zahradě a kochat se výsledky práce našeho pana zahradníka. Ale klientky stacionáře se také zapojily do jarních prací – zvláště s oběma Hankami – přesazovaly květiny do nově vyzdobených květináčů a na výtvarné dílně se věnovaly jarním a velikonočním motivům. Na podzim vytvořily na „výtvarce“ hezká trička s podzimním zbarveným listím, teď pro změnu trička s rozkvetlou loukou na prsou.

Na přelomu dubna a května jsme vybírali novou pracovnici do stacionáře. Nová kolegyně se jmenuje Míša. Začala zde pracovat začátkem dubna a troufáme si říci, že zde během měsíce zdomácněla, poznala provoz Horizontu (byť spoustu věcí se samozřejmě dozvídá postupně) a seznámila se všemi kolegy a klienty, se kterými může přijít do kontaktu. Shodou okolností, zde hned v prvním měsíci oslavila své první narozeniny (tedy první v Horizontu). Doufáme, že jich tu oslaví ještě mnoho.

Na začátku měsíce přibyla do Horizontu Mudlinka. Nejde o novou kolegyni, ani o novou klientku. Je to křeček, kterého jsme pořídili pro naše zvířatamilovné klientky ve stacionáři. Ty si ho rychle oblíbily a Mudlika se stala platným členem našeho kolektivu. Horizontu ji věnovala Petřina dcera Kristýnka, která ji sem i přinesla a klientkám slavnostně předala. Péče o Mudlinku a její sledování se stalo ve stacionáři oblíbenou kratochvílí.

Stejně tak jako krmení a sledování „našich“ zdomácnělých (původně cizích zdivočelých) koček. Jestli se podaří získat i plánovanou andulku, budeme naše zvířectvo už směle nazvat „zookoutkem“. „Naše“ kočičky i náš křeček jsou velmi roztomilé a věříme, že by v sobě navzájem našli ( alespoň jednostranné ) zalíbení. Přesto jsme si ještě netroufli seznámit je osobně. Mudlinka je trochu stydlivá. Naopak se nám zdá, že kočky, které jsou jinak celkem spokojené na zahradě, se častěji pokoušejí dostat do nitra budovy. Že by účelem těchto návštěv byla snaha dostat Mudliku do nitra sebe samých?

Z fauny se kromě koček a křečka v Horizontu začal objevovat pes. Poslední den v měsíci se nám sem po delší době (vynucené studiem) přišla Evča s Tarou. K velké radosti nás všech začnou zase chodit pravidelně – v následujícím období to bude ve středu odpoledne.

Během dubna pečovatelky vyzdobily interiéry Horizontu velikonočními dekoracemi, proběhly velké úklidy v bytech obyvatelek i ve společných prostorách. Díky našemu zahradníkovi měly kolegyně k výzdobě dostatek živých květů, především tulipánů a narcisů. Vedle umělých vajíček to bylo milé osvěžení.

V posledním týdnu před Velikonocemi jsme pekli beránka. Sešlo se nám zde několik forem různých velikostí, což nám umožnilo upéci dokonce malé stádečko, či spíše beránčí rodinu. Jedna klientka navíc přinesla i formu na ledního medvěda, takže jsme kromě beránků upekli i medvěda. Pekli jsme je odpoledne ve stacionáři, bylo nás při tom dost, práce nám šla od ruky a skoro všichni se do práce zapojili. Jen jeden z nás u stolu usnul a to tak tvrdě, že přišedší manželce trvalo drahnou chvíli než ho dokázala vzbudit.

Všechny tři beránky jsme dopekli a zároveň nepřipálili, což považujeme za úspěch. Při ochutnávce byly všechny dámy spokojeny. Následující den jsme beránka s úspěchem nabízeli před přednáškou o Turecku a návštěvnice přednášky ho spořádaly dobrou polovinu.

Přednášky jsme tu měli v dubnu 3. První byla o Gruzii. O své několik let staré cestě do Gruzie přišel povídat Matěj Šmíd. V Gruzii byl právě v roce, kdy došlo v Jižní Osetii ke konfliktu s Ruskem a právě tato krátká válka jejich pobyt v Gruzii změnila původně plánovanou trasu a uspíšila jejich odjezd.

Po vypuknutí konfliktu měla skupina přátel málo informací, byla v neznámém prostředí, které jí bylo jazykově cizí, což byla velmi stresová situace. Obrátili se tedy na české velvyslanectví a nakonec využili nabídky ambasády a nechali se dopravit domů autobusem, který Česká republika pro své občany vypravila.

Ale ještě před tímto nečekaným koncem cesty mohly značnou část Gruzie projet – a to s důrazem na tamní přírodu a zvláště hory. Na fotkách jsme mohli vidět spoustu krásných scenérií. Vyslechnout si veselé historky o samozvaných „horských vůdcích“ , kteří se na ledovec vypravili v keckách, historky, ve kterých hrála důležitou roli místní podomácku vyráběná pálenka, dozvěděli jsme se něco o typických gruzínských jídlech a dokonce dostali doporučení, kam si na ně dojít v Praze atd.

Do Gruzie se mohlo cestovat i za „totáče“ a některé účastnice přednášky tam byly. Některé dokonce na týchž místech,v týchž městech a oblastech. Tím pro ně byla přednáška zajímavější.

Druhá dubnová přednáška byla o Turecku (to byla ta, na které jsme nabízeli velikonočních beránka ). Tam také někteří z publika byli. Ale rozhodně ne tak dlouho jako přednášející Martina Koukolová. Mezi našimi „lektory“ to je nová tvář. Byla se v Horizontu podívat na přednášce Martina Mykisky o Malajsii v listopadu loňského roku. Při té příležitosti jsme se zeptali na její cesty po světě. A ukázalo se, že byla jeden semestr v Turecku. A nejen to. Navíc projevila ochotu se s námi o své zážitky podělit. A k tomu došlo teď v dubnu na Zelený čtvrtek.

V Čechách studovala policejní akademii a také v Turecku (konkrétně v Ankaře) byla na univerzitě mezi budoucími policisty. Na památku dostala i tureckou policejní uniformu, kterou si pro příležitost přednášky vzala na sebe.

Bylo zajímavé slyšet o Turecku od někoho, kdo je poznal poměrně zblízka a mohl mluvit opakovaně a dlouhodobě s mnoha obyvateli Turecka, zvláště těmi mladšími. Je rozdíl pokud má někdo informace z první ruky (resp. pusy ) a nemusí se spoléhat jen na informace z průvodce a na letmé pozorování. Vyprávěla o běžném životě na univerzitě, o turisticky málo zajímavé, pro poznání života současných Turků naopak typické Ankaře, ale i mnoha výletech do turisticky atraktivnějších oblastí, např. do Kapadocie (která, pokud si pamatujeme, byla zařazena do fondu kulturního dědictví Unesco).

A nakonec měsíce jsme tu měli pokračování povídání o Aljašce. Druhý díl byl věnovaný především zlaté horečce a těžbě zlata na Aljašce v minulosti i budoucnosti. Pan Kovařovic nám ukázal vlastnoručně narýžované zlato, certifikát o tom, že prošel cestu zlatokopů – stezku, kterou museli všichni muži, stižení zlatou horečkou, překonat. Jde o cestu náročným horským terénem. Panu Kovařovicovi a jeho přátelům trvala si pět nebo šest dní a z výrazů na fotkách, pořízených na konci stezky, bylo zřejmé, že šlo o skutečně náročný výkon. A to ji šli pouze jednou. Dávní zlatokopové ji museli projít několikrát a to naložení jako soumaři. Aby totiž byli vůbec do míst, kde se rýžovalo zlato vpuštěni a aby jim byl přidělený dílec, kde by mohli zkoušet štěstí, museli prokázat, že mají dostatečné množství jídla a vybavení. Zmíněnou stezku museli tedy projít několikrát než se jim podařilo dostatečné zásoby nanosit.

Na fotkách jsme mohli vidět soutok slavných řek Klondike a Yukon. Překvapilo nás, že každá z nich má úplně jinou barvu. Viděli jsme autentické zlatokopecké sruby i moderní způsoby těžby zlata za pomocí buldozerů a velkých proplachovacích strojů. Poslechli jsme si kuriosní historky, např. o podvodníkovi, který si natáhl dráty a za zlato „telegrafoval“ zprávy rodinám zlatokopů. „Telegrafní“ dráty však končily v nejbližší hospodě atd.