V průběhu května se nastěhovala nová obyvatelka do bytu č. 6. Jde o paní, kterou všichni známe. Žádost o ubytování si podávala v roce 2005. Od té doby často chodila na naše akce a účastnila se většiny našich výletů. Počátkem tohoto roku oslavila v úžasné kondici 91. narozeniny.

Bohužel při balení a stěhování ve svém původním bytě upadla a hodně si narazila páteř a má velké bolesti. To jí situaci zkomplikovalo natolik, že zalitovala, že se do stěhování vůbec pouštěla. Doufáme ale, že až bolesti pominou a že se tu zabydlí, tak tu bude spokojená. Zatím se nová obyvatelka zvolna orientuje, jak to zde chodí, s čím se na koho obrátit a co s kým dojednat. Adaptační období je pro ni bezesporu náročné, a navíc ztížené velkými bolestmi a také tím, že potřebuje pomoci v mnoha věcech, které ještě nedávno zvládala sama (a spolu s ní doufáme, že je zase zvládat bude).

A začali jsme také nabízet byt č. 2. Zatím se nikdo ze zájemců o byt 1+1, kteří si podali žádost do roku 2008 neozval.

Také do stacionáře začala chodit nová klientka. Ale už po dvou návštěvách musela být hospitalizována (samozřejmě, že to není tak, že by musela být hospitalizována kvůli dvěma návštěvám stacionáře 🙂  ) . Její zdravotní komplikace s pobytem v Horizontu nijak nesouvisí). Podle rodiny si odsud odnášela celkem pozitivní dojmy a doufáme, že se nám v dohledné době zase vrátí.

Na rozdíl od ní naopak jiná klientka ke konci měsíce využívat stacionář přestala. Její nemoc postoupila natolik, že pro ni nemůžeme už skoro nic udělat. Potřebuje individuální, velmi citlivou a šetrnou péči. V jejím případě už nejde o aktivizaci, ale co nejjemnější doprovázení v závěru života. Doporučili jsme jejímu synovi, aby se obrátil na organizaci, které se „doprovázení“ věnuje a má velmi dobrou pověst – na Cestu domů. Zprostředkovali jsme s sekání s jejich pracovnicí, synem klientky i klientkou amotnou u nás v Horizontu.

Domluva zní tak, že péči o klientku v době nepřítomnosti syna bude zajišťovat Cesta domu a sestra z agentury domácí péče. Pouze pokud by hrozilo, že by musela být někdy většinu dne sama doma, přijede do stacionáře. Je tedy dost možné, že ji zde už neuvidíme. Budeme se nám stýskat. Chodila sem 5 let a některým z nás hodně přirostla k srdci.

Častěji než dosud sem chodí Drahomíra. Hledali jsem od března někoho, kdo by kolegyním pomáhal v péči o klienty stacionáře, kteří potřebují více individuální péče a nemohou se tak dobře zapojit do skupinových činností. Drahomíra se nabídla, že by tuto roli zastala. Její nabídku jsme přijali s bouřlivým nadšením. Ale na léto jede Drahomíra pryč, tak přesto budeme hledat někoho dalšího. Doufáme, že i Drahomíra se nám na podzim zase vrátí.

Naopak se s námi rozloučila pí. Kohoutová – naše pondělní dobrovolnice. Doufáme, že jen dočasně – na léto. V září by se nám měla vrátit. Její přítomnost zde je pro všechny osvěžující a pro personál je znatelnou pomocí.

Hanka se rozhodla odejít z Horizontu na rozdíl od ní definitivně a to ke konci června. Jejím odchodem skončí výrazná etapa v „dějinách“ Horizontu. Hodně pro něj udělala, pomohla rozjet a změnit spoustu věcí a posunula nás jako organizaci o notný stupeň výš. Přes veškerou snahu se však nepodařilo ani po letech zajistit prostředí, ve kterém by se jí dobře pracovalo. Přejeme jí, aby se jí na novém místě vedlo lépe.

V květnu bylo počasí mnohem horší a mnohem „aprílovější“ než v dubnu. Začal teplotami jen pár stupňů nad nulou. V průběhu měsíce jsme se naopak dočkali teplot jen nějaký ten stupínek pod třicítkou. Pak zas byla zima, pak zas teplo, víc než týden propršelo.

A korunu tomu nasadil přívalový déšť v pátek 23.5. , který nás pěkně vyplavil. Přišlo to někdy mezi 15 – 16 hodinou. Obloha zčernala, zvedl se vichr, začal slejvák, blesky a hromy, krupobití… Voda se valila po bezbariérovém nájezdu ze zahrady do našeho sníženého přízemí, kde se nachází společenské prostory a stacionář. Pod zavřenými dveřmi protékala voda, jak ze tří otevřených kohoutků. Ta čina trvala jen asi čtvrt hodiny, ale za tu chvíli stihlo za dveře od zahrady natéct vody asi po pás.

Zavolali jsme hasiče, kteří stihli odčerpat asi polovinu. Zbytek nám pode dveřmi natekl do přízemí. Museli jsme ji nabírat lopatkou do kýblů, vytírat hadry a papír zvednout nábytek atd. Klientky jsme usadili na postele s nohama nahoře, což jim bylo natolik pohodlné, že pí. Dbalá ani nechtěla odjet, když pro ni přijela rodina.

Za pomoc při odstraňování škod musíme poděkovat především Hance, Kláře a naší brigádnici Janě – nabíraly vodu, vylévaly kýble, vytíraly, stěhovaly nábytek až z nich pot lil. Jen díky nim se voda nedostala dál než do salonku, kanceláře u zahrady, pečovatelny a chodby. Ušetřena tak zůstala jídelna, kancelář ředitele, kuchyň a záchody. Kdyby nebylo jejich obětavé pomoci jistě by voda zaplavila celé přízemí.

Kulturní akce jsme tu měli v květnu jen dvě, ale zato hezké. První byl koncert paní Anny Kordić. Přišla asi po tříleté pauze a bylo to milé setkání. Oproti předchozím návštěvám byla vybavená malou aparaturou a mikrofonem. Jako vždy nám nejprve řekla český překlad písně a pak ji zazpívala v chorvatském originále. Některé písně jsme si pamatovali s minula (např. „hymnu“ fotbalového klubu Hajduk), jiné jsme slyšeli poprvé, ale všechny potěšily a zahřály u srdce.

Paní Kordić zda našla vděčné a věrné publikum, které doufá, že ji tu zase uvítáme dříve než po dalších třech letech.

Druhá kulturní akce bylo povídání o Ghaně. Jana Hornigová zde také nebyla poprvé. Před několika lety tu měla se svými přáteli koncert. Mezitím udělala několik delších cest po světě, z nichž jedna byla právě do Ghany. Byla tam s nějakou organizací, zprostředkovávající rozvojovou pomoc. Autor těchto řádků mohl být jen na začátku přednášky, takže vám toho o Ghaně moc nesdělí. Paní Hornigová ale mluvila o Ghaně moc hezky. Jejím cílem bylo „rehabilitovat“ Ghanu, a potažmo celou Afriku, v očích těch, kteří ji považují za zaostalý a barbarský kontinent. Ona si odvezla dojmy veskrze dobré. Víc vám bohužel napsat nemůžeme – měli jste přijít.

Paní Hornigová přijela oblečená ve stylových, zářivě barevných šatech a přinesla další pestrobarevné látky dovezené z černého kontinentu. Všem přítomným se její povídání moc líbilo a doufáme, že zase někdy přijde popovídat o svých dalších cestách.

Na závěr měsíce jsme podnikli první letošní výlet. Byl nejdeštivější týden v měsíci, ale nebe nám bylo aspoň natolik nakloněno, že spustilo svůj pláč nad lidským pokolením až poté, co jsme opustili hrad Kost. Jeho prohlídka proběhla tedy ještě v suchu. Bylo to náročné, ale všichni obtížný středověký terén zvládli, včetně cimbuří a vysokého dřevěného schodiště. Nicméně únava z něho se projevila po chvíli.

Z Kosti jsme se odebrali do restaurace na oběd a pak směrem na zámek Humprecht. To už začalo drobně mžít. Vytáhli jsme deštníky a vydali se lesní pěšinou směrem k zámku. Cesta, ale byla příliš dlouhá, terén příliš náročný a počasí příliš nevlídné. Uprostřed lesa jsme se rozhodli, že druhý cíl tohoto výletu vzdáme a vrátili jsme se zpátky k autu. Domníváme se, že nikdo předčasného návratu nelitoval a zároveň doufáme, že nikdo nelitoval ani toho, že se s námi na tento výlet vydal. Něco rozhodně stálo za to.