Začátkem června bylo pořádné horko. Teploty šplhaly nad třicet stupňů. V Horizontu byl celkem chládek, ale pro jistotu jsme vytáhli ventilátory, aby se vzduch trochu hýbal. Zato když jsme vyráželi na procházku, hloubali jsme nad tím, kam se vydat, aby tam byl poblíž stín. Jednou jsme dokonce procházku vynechali. Jindy jsme se vydali do Sedlce k vodě, kde voda přece jen vzduch malinko ochlazuje a mezi skalami mírně věje vánek. Vlastně ani nebyla procházka. Autem jsme od Horizontu přejeli k řece, přesedli na lavičku -jedinou, která je tam v chládku – a tam jsme ve stínu staré vrby probírali nejnovější drby.

Jindy jsme se vydali na Výhledy a sedli si na dětské hříště obklopené mohutnými lípami, které nám poskytovaly blahodárný stín. Ventilátory venku nefungovaly. Ale Klára dostala spásný nápad a včas během svého programu vytvořila s některými klientkami praventilátory. Na procházce (resp. během sedění) na čerstvém a hlavně horkém  vzduchu nám přišly vhod. Občas jsme si procházku zpříjemnili lízáním zmrzliny.

Ale nebylo pořád horko. Jindy jsme si daly u vody sraz s Evčou a Tarou. A také jsme letos poprvé vyrazili na cvičiště pro seniory, abychom posoudili, zda se naše kondice a výkonnost po roce změnila. Změnila.

Do stacionáře se nám vrátila nová klientka, které zvykání si na náš stacionář prodloužila dvoutýdenní hospitalizace. Nicméně ke konci června můžeme říci, že si tu už celkem zvykla a že sem chodí ráda. A my jsme také rádi. Na procházkách už nás spolu s ní bývá docela pěkný houf.

Vydala se s námi i na výlet, zatím její první s námi. Už není mnoho zámků ve středočeském kraji, které bychom nenavštívili. Ale jeden jsme přece jen našli. Jmenuje se Berchtold a leží v obci Kunice – Vidovice. Jde o historický zámek, který však v současné době slouží víc jako hotel. Nejsou tam tedy k vidění historické interiéry. Je tam však přemístěno místní muzeum, takže se pár historických exponátů přece jen najde.

Musíme vyslovit obdiv současnému majiteli. Zámku se ujal, když byl skutečně jen ruinou. Dokázal sehnat dost prostředků na jeho záchranu a učinit z něj prosperující turistickou atrakci. Už jen se do tak nákladného podniku pustit vyžaduje velkou odvahu a podnikatelský talent. Z  uvedených fotografií, které ukazují zámek před rekonstrukcí a v současné době, můžeme posoudit kolik je za vším práce.

Oč menší je prohlídka interiérů o to příjemnější je park, kde jsme strávili mnohem více času. Mimo jiné jsou v něm miniatury mnoha tuzemských historických staveb, z nichž leckteré jsme navštívili. Je tam také minizoo, které ocenily naše milovnice zvířat a zdejším přítulným kozám skoro vyhladily lysinu.

Z Berchtoldu jsme pokraovali do nedalekých Hrusic, kde jsme se nejprve posilnili v místním hostinci U Sejků a pak jsme se vydali do památníku Josefa Lady. Už jsme tu byli před několika lety, ale v úplně jiném složení. Josefa Ladu máme všichni rádi a abychom jeho obrázky nevídali jen jednou za pár let v muzeu, zakoupili jsme si kalendář na příští rok a jednu dřevěnou skládačku. Prohlídku všichni sledovali se zájmem. Následující den nám jeden z účastníků výletu přinesl ukázat Ladův vlastnoruční podpis, pro který si byl v mládí u Ladů doma.

V červnu proběhl účetní audit a finanční kontrola využití grantu Prahy 6 – obojí úspěšně.

Oslavili jsme tu troje narozeniny – jedna z obyvatelek oslavila 80tiny. Pro spoluobyvatelky uspořádala oslavu v rámci biblické hodiny. Na tu sice nemohla dorazit paní farářka. Paní si však na oslavu pozvala svého kamaráda, který dorazil dokonce s bendžem, takže si dámy společně zazpívaly písně duchovní, ale i světské. Ve stacionáři se slavily narozeniny dokonce dvoje.

Měly jsme tu 3 kulturní akce, přičemž dva lektoři si tu odbyli svou premiéru a doufáme, že nikoli zároveň svou derniéru. Třetí byla naše „stálice“ dr. Fořtová.

První přednášející byla naše nová kolegyně Míša Petříková, která nám povídala o své cestě na Bajkal.

Vydala se tam se skupinou složenou z různých národností a cílem bylo jedné ruské neziskovce pomoci s budováním turistických cest okolo jezera. Kolem Bajkalu bují turismus, ale je to ten masový turismus, které není nikterak citlivý k místní přírodě. Budují se tam velké a luxusní hotely, ke každému je samozřejmě třeba vybudovat širokou přístupovou cestu a velké parkoviště. Turisté jezdí obdivovat přírodní krásy na velkých lodích atd. Oproti tomu se zmíněná neziskovka snaží podpořit lehký turismus lidí s batohy, kteří nepotřebují jezdit autem a raději po březích jezera chodí po malých cestičkách, sledují přírodu z blízka a ne dalekohledem z lodi nebo z auta.

Míši povídání bylo jednak o Bajkalu, ale i o jejím setkáním s Ruskem, Rusy a také místními Burjaty a s místním „neziskovým sektorem“, který tam má ještě těžší postavení než u nás. Její povídání přilákalo celkem dost posluchačů a předběžně jsme se domluvili, že by nám na podzim popovídala o své dobrodružné cestě do Kanady.

Druhá přednáška byla přímo strašidelná, jako by ji sepsal světoznámý autor horrorů Stehen King. Martin Bitman nám přišel popovídat o svém dobrovolnickém působení v dětské domově v Nepálu. To, co ze začátku působilo jako pomoc v dobrém, se nakonec změnilo v boj se zlým. Pomoc dětskému domovu se změnila ve snahu osvobodit děti se spárů ředitele, který děti psychicky týral, zneužíval, bil, nutil je pracovat hladové a v mrazu ve svůj prospěch, obohacoval se penězi, které na děti posílali zahraniční sponzoři atd. Martinovi, jeho české kolegyni a jednomu z učitelů domova se podařilo zločiny ředitele a jeho manželky zdokumentovat, dát k soudu, některé děti vrátit jejich původním rodinám (o kterých jim ředitel tvrdil, že je nechtějí nebo že nežijí). Celou situaci komplikoval a dosud komplikuje nepálský kastovní systém (ředitel je z nejvyšší kasty, zatímco děti a jejich rodiny často naopak z kasty nejmižší) a jeho dobré kontakty u policie, soudu, v novinách…

V současné době je ředitel už přece jen ve vyšetřovací vazbě. Proces se však táhne a ještě zdaleka není dobojováno. Klobouk dolů před prací Martina i jeho přátel, před jejich neústupností a odvahou, se kterou museli čelit různému zastrašování a nátlaku.

Posluchačů byla k našemu údivu sice jen hrstka, ale poslouchali jsme se zatajeným dechem. Martin Bitman nám přinesl k prohlédnutí různé nepálské suvenýry, látky a šátky a došlo i na ochutnávku nepálského čaje.

Třetí přednáška byla o čsl. legiích a dr. Fořtová ji nazvala „Cestou ke Zborovu“. Vrcholem přednášky byla tedy nejslavnější bitva legionářů. Na závěr nám dr. Fořtová promítla záběry z pietního aktu na zborovském bojišti.

I na tuto přednášku přišlo jen pár lidí. psychicky Snad se na tom projevil i prudký liják, který byl asi půl hodiny před přednáškou, a který možná některé zájemce uvěznil doma.

V červnu proběhlo dvojí výběrové řízení. Vybírali jsme novou kolegyni za odcházející Hanku a nějakou brigádnici, která by nám pomáhala ve dnech, kdy jsou tu klienti, kteří potřebují více individuální pozornosti. O tom, jak se nám nové kolegyně osvědčí, napíšeme příště.

A na konci měsíce nastalo velké loučení s odcházející Hankou. Neobešlo se to bez slz. Když se loučila s klienty stacionáře, plakali skoro všichni. A komu netekly slzy po tvářích, tomu jistě v duši. Myslím, že v Horizontu nenajdeme moc lidí, kteří by jejího odchodu nelitovali (i když výjimky asi budou). Kéž by jí na její další štaci měli všichni lidé tak rádi, jako většina Horizontu a kéž by se jí tam vedlo lépe než u nás.

Opravdu jí za mnohé vděčíme a k popsání toho slova nestačí …