Druhý podzimní měsíc byl co do počasí mnohem vydařenější než ten předchozí a my jsme se konečně dočkali pořádného babího léta. Projevovalo se to i v délce procházek – někdy jsme mohli i posedět na sluníčku v komunitní zahradě a třeba se zhoupnout ve zdejší „houpačce pro všechny generace“.

Po loňské dobré zkušenosti s pečením brambor v popelu, jsme i letos jedno říjnové odpoledne vyrazili do komunitní zahrady se sirkami a několika bramborami. Jen jsme litovali, že jsme si s sebou nevzali sůl. Inu – zkušenost pro příště.

V říjnu jsme se také poprvé dočkali toho, že přístvaba Horizontu narušila jeho provoz. Došlona dvoudenní intenzivní práci se sbíječkou, kdy se otřásal celý dům a v jídelně nebylo rozumět vlastnímu, natož cizímu slovu. V salonku to bylo lepší, takže pokud to šlo, odehrával se program stacionáře právě tam. Abychom unikli rámusu, tak jsme prchli na kratší výlet na Babu. Dojeli jsme ke kostelíku svatého Matěje, prošli se po místním hřbitově (ostatně se blížily „dušičky“) a pokochali se krásnou vyhlídkou. Načež jsme se odebrali do místní kavárny.

Jindy přijel ohromný jeřáb a zhruba během dvou hodin usadil panely na jejich místo. Usazování panelů vypadalo celkem působivě a vzbudilo zaslouženou pozornost.

A následující den, v pátek 27.10. začaly bourací práce uvnitř. Naplánováno bylo rozšíření kuchyně a bylo nám slíbeno, že vše proběhne přes víkend a v pondělí bude vše připraveno. Zkušenější z nás tomu nevěřili a měli pravdu. Teprve v úterý k večeru vše skončilo a kuchyň byla zase použitelná. Ale doufáme, že se všichni shodnou na tom, že výsledek stojí za to. Kuchyně je skoro dvakrát větší a celkem pohodlně se tam můžou pohybovat třeba i čtyři lidé. Dříve tam o sebe o dva lidé zakopávali.

Ale jinak probíhal život v Horizontu celkem normálně. Nezřekli jsme se dokonce ani kulturně společenských akcí, i když jsme trochu trnuli, aby je nenarušovalo „vrnění“ sbíječky.

Nejprve přišel začátkem měsíce pan ing. Kálal a povídal nám o své cestě do Adzerbajdžánu, kterou následně zakončil v Bělorusku. Pan Kálal zde byl už mockrát a vždy na něj přijde dost lidí. Loňská účast na jeho povídání o transsibiřské magistrále byla rekordní. Letos přišlo lidí o něco méně, ale přesto bylo plno. Při takových akcích si říkáme, že různá trápení spojená s přístavbou, přece jen nejsou zbytečná a větší prostory se hodí.

Totéž se dá říci i o Martinovi Loewovi. Chodí sem jistě už víc než deset let a byli jsme s ním v různých koutech světa. „Naši“ senioři už ho znají a je pro ně zárukou kvality. Většinou chodí na něj a je jim celkem jedno, o které zemi povídá. V jeho přednáškách se snoubí a doplňují slova, obraz i hudba. Pořady má promyšlené do detailu a profesionalita je vidět od prvních chvil. Letos nás vzal na Aljašku.

A koncem měsíce dorazili po roční pauze manželé Kubicovi, také staří známí. Z jejich nabídky jsme si vybrali povídání o cestování po Kapverdách, souostroví nedaleko nejzápadnější cípu Afriky. Čekali jsme tropickou romantiku – ale bylo to mnohem drsnější. Ostrovy jsou vyprahlé pokud jde o přírodu i civilizaci.

Za zmínku stojí jedno dopolední čištění hub. Lucie přinesla svůj víkendový úlovek, což byl ohromný lavor hub. Dámy se ochotně ujaly nožíků a čistily a krájely a kdo chtěl, dostal samozřejmě výslužku. Houbami nám provoněly celou jídelnu – podobně jako jindy bylinkami.

Neměli bychom zapomenout na návštěvu miminek.

28.10. má narozeniny nejen Česká republika. Jedna klientka stacionáře se k ČSR po pár letech přidala. ,Pro personál i ostatní klienty připlavila velkolepou oslavu, která nám zabrala skoro celé odpoledne. Bylo to moc příjemné setkání, za které jí děkujeme.