V červenci nás zastihla smutná zpráva – 15.7. zemřel nejsterší obyvatel penzionu.

A ne samotném začátku měsíce upadla nejnovější obyvatelka HorizontuA to tak nešťastně, že si zlomila nohu v krčku. Stalo se jí to na návštěvě a tak byla odvezena do tamní spádové nemocnice, jíž je Thomayrova nemocnici. Po operaci je stále na rehabilitačním oddělení. Byli jsme s ní v průběžném telefonickém kontaktu. Po tomto úrazu ráda přijala naši nabídku, aby se přestěhovala do uvolněného bytu v prvním patře. Je sice o něco menší, ale zase se vyhne schodům, což ji po zlomenině přijde velmi vhod. Stěhování proběhlo ještě během jejího pobytu v nemocnici a vše zorganizovala její sestra, ve které má opravdu velkou oporu. A setra, když viděla, že vycházíme ve všem vstříc a snažíme se její komplikovanou situaci ulehčit a vyhovět jejím potřebám a požadavkům, si sama podala do Horizontu žádost o přijetí. Kdyby jí to vyšlo, tak by to bylo poprvé, kdy by tu bydleli sourozenci.

V červenci začali stacionář navštěvovat 4 noví klienti. Jednak paní, která je dlouholetou klientkou naší pečovatelské služby. Ale po pádu se její stav výrazně zhoršil a nemůže být doma sama.  Chodí proto do stacionáře každý den. Upřímně řečeno – není to pro ni věc první volby. Nejvíce by jí vyhovovalo, kdyby mohla být doma s nějakou pečovatelskou. Ale pečovatelka na celodenní a každodenní přítomnost se těžko hledá, nehledě k tomu, že by to bylo dosti nákladné.

Dalším novým klientem je klient s Parkinsonovou chorobou. Je opravdu velmi špatně pohyblivý. Vzhledem k tomu jsme mu nabídli k pobytu pondělky, kdy sem chodí cvičitelka, která by ho mohla naučit nějaké cviky a fígle, jak si ulevit apod. Vyzkoušel si to s ní a usoudil, že je pro něj cvičení užitečné a chodí tedy pravidelně. Po mentální stránce je čiperný a dobře se s ním povídá.

Dále nám sem přibyla paní, kterou jsme si všichni brzy oblíbili. Paměť má sice už hodně postiženou, ale je velmi mírná, vlídná a vyzařuje z ní nakažlivý klid.

Pak tu několikrát byl pán, který chodil nárazově, vždy když jeho manželka potřebovala k lékaři. Uvidíme, zda sem začne chodit pravidelně. Když tu byl, tak vypadal spokojeně, s ostatními se bavil přirozeně, do aktivit se zapojoval ochotně …

A tím pádem máme stacionář naplněný k prasknutí.

Personál se nám střídal na dovolených. Při jeho zastupování nám hodně pomohla brigádnice Kristýna. V listopadu a prosinci chodila na praxi. Líbila se nám a tak jsme jí nabídli brigádu. Jí se tu také líbilo a tak na návrh kývla. Celé léto nám pomáhala v denním stacionáři i v terénní pečovatelské službě.

Dvakrát jsme se v červenci mohli potěšit setkáním s Megginkou a dvakrát i s Mooňáčkem.

Vlastně všechno bylo v tomto měsíci dvakrát. I dvě kulturní akce jsme tu měli.

První byl klavírní koncert Nikity Stěpaněnka. Je to už taková prázdninová tradice. Letos nám ale poprvé zazpíval. Je to vynikající klavírista a koncert se opět moc líbil.

A pak jsme tu měli dalšího obvyklého letního hosta – Pavla Kukala. Letos si pro nás připravil povídání o kočkách.

A dvakrát jsme se i vydali na výlet. Jednou to bylo celkem daleko, podruhé naopak blizoučko.

Cílem daleké cesty byl zámek Valeč. Je vyhlášený svým parkem. Účastníci našich zájezdů nejsou v takové kondici, aby ho mohli prochodit křížem krážem. Ale i nakouknutí na kraji stálo za to. Jsou tam rozlehlé travnaté plochy, mohutné stromy a hlavně – alespoň v té části, kterou jsme viděli – rozmístěné sochy, což působilo mimořádně malebně.

Zámek samotný nechali komunisté hrozivě zpustnout a zchátrat. Teď se mu místní snaží vrátit jeho původní lesk. Jde o zámek státní, takže obnova probíhá především ze státních a krajských, možná i evropských dotací. Je to zdlouhavé, ale na vlastní oči jsem se mohli přesvědčit, že to stojí za to. Obnova probíhá od shora dolů. Když jsme přišli do přízemí, vypadalo to tam jak ve zřícenině nebo na staveništi. Dámám se ani nechtělo šplhat do vyšších pater. Vyslali jsme ale do výšin zvěda, který se vrátil se zprávou, že namáhavé šplhání do schodů určitě stojí za to. Druhé patro už je částečně zrekonstruované včetně jedné velké komnaty s freskami od Matyáše Brauna. A třetí patro je zrestaurované úplně, je nádherné a zatím slouží jako galerie. Celý zámek je vlastně názornou ilustrací toho, jak se z hrozivých rujen postupně stává mimořádná krása. Což je zážitek, který se moc často nevidí a stojí za to. Mnoho lidí si asi v přízemí řekne, že to nemá cenu zachraňovat a že by bylo lepší to nechat spadnout. Ve třetím patře si to ale už neřekne nikdo a každý odchází přesvědčený, že ta námaha a peníze za to stojí.

Za zmínku určitě stojí, že zámek je na krásném místě s nádhernými pohledy do okolní krajiny. Pohled z každého okna je jako krásný obraz.

Pak jsme ještě jeli k místnímu baroknímu kostelu, který je na kopci na kraji města. Je tedy vidět z mnoha stran a svou krásou přitahuje pozornost. Byl zavřený, ale i pohled na něj z venku stál za to.

Druhý výlet nás zavedl do pražské Stromovky. Prováděl nás tam botanik Aleš Holík a bylo to moc zajímavé. U každého stromu nám řekl něco, co jsme nevěděli, upozornil nás na různé detaily a souvislosti. Postupně jsme se během dvou hodin dostali ke Šlechtovce, kdy si dámy daly zmrzlinu (mimochodem všechny účastnice byly na vozíku) a vydali jsme se zpět.