Ačkoli jsme zařízení pro seniory, i na nás dolehl „prázdninový“ provoz. Nastaly „biblické prázdniny“, neprobíhalo pravidelné cvičení, v druhé půlce měsíce ani dramahrátky a výtvarnice Hanka J. nám také odjela (tu nám naštěstí plnohodnotně nahradila Hanka N.). Věrná nám zůstala muzikoterapeutka a „reminiscentka“. 

Trochu prořídl i stacionář, protože klienti střídavě odjížděli na „dovolené“ se svými blízkými. Také obyvatelek dočasně ubylo. I ony odjížděly s blízkými a dvě z obyvatelek byly na rehabilitačním pobytu. Jeden čas nás tu byly jen čtyři obyvatelky. Dlouhodobě hospitalizovaná obyvatelka po CMP konečně našla místo v domově pro seniory a mohla se tedy přesunout ze zdravotnického zařízení do sociálního k trvalému pobytu. Její byt v Horizontu se tedy uvolnil. Během léta by měl být vyklizen, v září upravena vymalován a v říjnu by se měl nastěhovat nový obyvatel/ka. Už tento měsíc začínáme vybírat kandidáty/ky na základě žádostí. Nejstarší žádosti jsou z roku 2001. Domníváme se však, že většina uchazečů z té doby už zájem mít nebude. Rozhodně jsme zvědaví, koho nám sem nebesa nadělí.

Personál se začal střídat v dovolených a pro období personálního obsazení jsme získali novou pomocnici. Zatím si vede velmi dobře a i reference od klientů jsou veskrze pozitivní.

 Počasí bylo místy opravdu horké a tak jsme při pravidelných odpoledních procházkách začali vyhledávat chládek a uchylovali jsme se i do stínu lesa.

 Abychom si o prázdninách užili, vydali jsme se tento měsíc hned na dva výlety.

Ve čtvrtek 12.7. jsme jeli na rodinnou farmu paní Tůmové. Podle toho, co nám říkala jde spíš o jakousi „sociální službu“ pro zvířata. Alespoň pokud si pamatujeme a pokud jsme ji dobře rozuměli, tak s chovem zvířat začala především proto, že jí bylo líto opuštěných a bezprizorních zvířat. Značnou část obyvatel její farmy – ne-li většinu – tvoří odložená zvířata a jejich potomci. Farma svou majitelku plně zaměstnává, ale rozhodně ji neživí. Naopak – její dcera musí chodit do práce, aby uživily zvířata. Pozemek není tak velký, aby z něj získávaly pro zvířata seno, navíc na to nemají stroje. Seno a další krmení tedy musí kupovat, k tomu je třeba připočítat očkování a péči veterináře atd. což při množství jejích zvířat musí stát „majlant“. O farmu se stará sama s dcerou  (která zároveň – jak bylo zmíněno – chodí do práce). Pomáhá jí několik dobrovolníků, z nichž dva jsme tam viděli. Jsou to podobní milovníci zvířat, jako majitelka.

Bylo znát, že své zvířecí přátelé má opravdu ráda, o čemž svědčí i fakt, že když už některé zvíře prodá, jde jí o to, aby ho nový majitel nesprovodil ze světa a nesnědl.

A co všechno jsme tam viděli? Pořádné stádo koz, stádečko asi deseti koní (2 jsou na ustájení; ostatní patří paní Tůmové, sedm psů, asi 3 prasata, ovce a drůbež  – perličky, krůty, husy, kachny, slepice, kohouty ( a nejen ty klasické české, ale i celkem exotické).

Pro některé městské účastnice výletu bylo nevšedním zážitkem pohladit si kozu (zvlášť přítulný byl ohromný kozel Matěj a koza Růženka), pro paní, která pochází ze statku, to znamenalo návrat do dětství.

jedna z účastnic umí  mluvit řečí zvířat, takže si s kozami zamečela, s koni zaržála, se psy zaštěkala, a se slepicemi zakdákala.

  Na farmě jsme strávili asi hodinu. Pak následovala další hodina v hospodě. Následně jsme se vypravili na zámek Loučeň. Tam jsme sice byli loni, ale nestihli jsme tamní labyrintáriu. Tentokrát jsme naopak vynechali prohlídku zámku a vydali jsme se do labyrintária. V rozsáhlém zámeckém parku je 11 labyrintů různé velikosti a z různých materiálů. Nejtěžší a  největší je hned ten první  – tisový.

 

 Opravdu jsme se v něm ztratili, resp. zatímco jsme bloudili v bludišti, našla si pí. Dbalá cestu ven a málem se vydala napřed (nebo zpět). Představa, že ji hledám v tak velkém parku nás vyděsila natolik, že jsme se pak drželi u sebe jako klíšťata. Navíc začalo pršet a tak jsme cestu po labyrintech museli zkrátit. U východu jsme se jen stavěli na zmrzlinu a pak hurá domů. Dojeli jsme akorát, když se ve stacionáři podávala svačina.

Během druhého výletu ve čtvrtek 26.7. jsme se vydali do regionálních muzeí na Rakovnicku. V Novém strašecí jsme navštívili expozici „Keltové na Rakovnicku“. Právě zde se v roce 1943 našel mimořádně významný archeologický exponát – keltská hlava, resp. kamenná hlava keltské sochy, zhruba z 3. století před Kristem. Měli jsme štěstí neboť byl zrovna přítomen syn nálezce hlavy. Šlo o náhodný nález, který našel na svém pozemku dělník, který pracoval nedaleko na šachtě. Vzhledem k okupaci se nález neobešel bez utajování. Svého času byl schovaný u nálezce na doma v krabici pod postelí. Náš průvodce vzpomínal, jak si s ním coby batole hrál. Poznamenal, že měl asi nejdražší hračku  na světě. Když zde byl loni vystavován originál (v expozici je normálně kopie), byl pojištěný na 100 milionů korun. Jde totiž o nejzachovalejší památku tohoto druhu na světě. 

Po výkladu jsme si prohlédli zbytek keltské expozice. Leccos jsme si i vyzkoušeli. Vlezli jsme si například vlezli do keltské chýše.

 Pak jsme si prohlédli i výstavu v patře – je věnovaná venkovskému životu v předminulém století, tedy v době babiček našich klientek. Expozice je také velmi zajímavá a vyvolala řadu vzpomínek na čas her a malin nezralých.

            Po obědě jsme se vydali do Lán, kde je muzeum TGM. Také velmi zajímavé a příjemné. Stihli jsme v něm i kávu a poté ještě krátkou projížďku v zámeckém parku. A pak honem domů Jen  tak tak, že jsme byli včas zpátky a mohli rozvést domů klientky ze stacionáře.

V červenci jsme měli v Horizontu dva koncerty – pro kytaru a flétnu a pro harfu a kytaru.

Kytaristka Lucie Šťavíková nám už hrála před rokem. Ostatní 3 hudebníci tu měli premiéru a doufejme, že ne zároveň derniéru. Oba koncerty byly totiž moc hezké a s poměrně hojnou návštěvou a velmi spokojeným publikem. Budeme tedy rádi, když se „do roka a do dne“ se všemi hudebníky setkáme znovu, a že to budou naši dobří holubi, kteří se vracejí.

A na samém konci měsíce jsme tu měli jednu nadmíru zajímavou přednášku. O Jihoafrické republice nám přišla povídat paní, která tam asi 15 let žila. Povídala o krásné přírodě i o běžném životě. Nevynechala ani problémy a odvrácenou tvář tamní společnosti, ani rozdíly a vztahy mezi bílými a černými obyvateli. Místy bylo její povídání dost drsné a fotografie drastické. Bezpochyby je to země stejně krásná jako nebezpečná a rozhodně se nedivíme, že se odtamtud vrátila. Paní Sauerstein mluvila velmi zajímavě a zdaleka nestačila říci vše co měla připravené. Zájem ze strany publika byl značný, sešlo se nás přes dvacet a všichni chtěli pokračování. Paní Sauerstein se u nás prý také cítila dobře, tak je naděje, že se ještě někdy uvidíme.