Nechceme, aby to s kronikou za září dopadlo tak, jako s tou srpnovou. Na tu jsme museli rezignovat pro nápor práce, zařizování, vyřizování a podobných atrakcí, které se na nás nahrnuly po návratu z dovolené. Teď tu na nás sice nečeká 200 neotevřených mailů, 30 zalepených obálek a štůsek vzkazů. Množstvím času však rozhodně neoplýváme: hned na začátku měsíce všichni klienti zmírají touhou platit za odebrané služby a musíme pro ně připravovat vyúčtování. Kolegyně zase zmírají steskem po výplatě a musíme připravovat mzdové podklady, uzavírat pokladnu a činit kratochvíle obvyklé na začátku měsíce.

Hlavně však do 20.10. musí být podané žádosti o dotaci na MPSV, což je pro naši organizaci životně důležité a o týden později musí být padaná žádost o grant na Letiště Praha a.s. (teď vlastně už asi spíš Letiště Václav Havel). Není tedy času nazbyt.

Známe však sami sebe a víme, že kdybychom kroniku nenapsali hned na začátku měsíce, nenapsali bychom ji vůbec a kdybychom už měli dvouměsíční pauzu, snáze bychom mávli rukou nad říjnovým zápisem a mezera by se prodlužovala dále a dále.

Proto jakýs takýs zápis do kroniky uděláme. Bude však dosti stručný a množství slov nahradíme množstvím fotografií, což asi nikomu vadit nebude. Vždyť všichni dobře víme, že 90% pozornosti „čtenáři“ (vlastně spíš „prohlížeči“) věnují v kronice obrázkům.

 Babí léto se letos vydařilo. Většinou bylo slunečno až horko. Vlastně bylo počasí v září od toho srpnového jen těžko rozeznatelné. A těžko rozeznatelné jsou od sebe srpnové a zářijové fotografie z exteriérů. Datem pořízení jsou některé z následujících fotek možná spíš srpnové, ale zářijové by se od nich nikterak nelišily.

 Na pravidelné procházky po obědě jsme se jezdili často do Sedlce k vodě. Horko se tam přece jen snáší lépe. Voda vzduch ochlazuje, je tam klid, krásný výhled a pro nás velmi podstatná věc – lavičky. Když bylo horko, tak jsme místo procházky od parkoviště k parkovišti, zakotvili hned na začátku ve stínu vrby, hleděli na plynoucí řeku a meditovali o plynutí času a pomíjivosti věcí. Někdy se někteří z nás zamysleli tak hluboce, že jim pod tíhou myšlenek začaly klesat víčka i hlava a z nozder se linul zvuk nápadně připomínající pilu zakusující se do vyschlého kmenu. To však ostatní neodradilo a dále se s nimi dále dělili o pozoruhodné zážitky a zkušenosti ze svého dlouhého a bohatého života, v nichž se to jen hemžilo docenty, profesory a jiným akademiky.

Nejčipernější klientka neměla stání a nechtěla sedět. Nebavilo ji ani spát, ani poslouchat ani mluvit. Místo toho poletovala jako víla, trhala v širokém okolí květiny a vila z nich kytice, jimiž postupně zaplnila všechny vázy v Horizontu. Někdy se na své květinové lovy beze zbraní vydala tak daleko, že jsme se báli, aby nezabloudila. Případně se vydala do takového terénu, že jsme se báli, aby neskončila v řece mezi kachnami. Vzhledem k počasí by to snad nevadilo a i s kachnami bytato dáma – znalá řeči zvířat – jistě dorozuměla.

Ale přece jenom by budila v mokrém tričku nežádoucí pozornost především u pracovníků, kteří v okolí udržovali zeleň. V Horizontu jsme mohli hodně času trávit na zahradě ve stínu jabloně. Letní jablka byla opadaná a tak už nehrozilo nebezpečí úrazu.

 Postupně se však podzim přece jenom hlásil. V přírodě bylo sice ještě všechno zelené, ale jitra už byla chladná. Snad proto si našel do Horizontu cestu ježek. Už v předchozích letech jsme ho (nebo jeho předky) vídali občas na zahradě. Letos se ale osmělil a zamířil si to přímo do Horizontu a vůbec nedbal na to, že stacionář má úplně jiný program než lov ježků.  

Ale zažili jsme i smutné chvíle v září. Na jedné z procházek zkolabovala jedna z klientek stacionáře. Okamžitě jsme přivolali sanitku, ale po pár dnech jsme se dozvěděli, že v nemocnici zemřela. Byly jsme z toho doslova v šoku. Po celou domu, co do stacionáře chodila (nebylo to dlouho – asi půl roku)  působila velmi zdravě a energicky. Ještě týž den dopoledne nic nenasvědčovalo, že by měla nějaké zdravotní komplikace.

Museli rozloučit i s další klietkou, „nestorkou“ stacionáře. Po dobu dovolené rodiny byla na odlehčovacím pobytu. Prý tam působila docela spokojeně, takže jí ho rodina prodloužila do konce září. V posledním týdnu však při pokusu přelézt boční zábranu spadla z postele a zlomila si krček stehenní kosti. Nevíme, zda ji budou operovat a zda se pak dostane do stavu, aby opět mohla chodit do stacionáře. Rozhodně ji alespoň navštívíme v nemocnici. Chodila sem od dubna 2009 a hodně nám přirostla k srdci.

 V Horizontu opět začal „akademický rok“ a s ním biblické hodiny, „tělocvik“, „výtvarná výchova“ a poslední sobotu v měsíci už byla bohoslužba.

Nikdo z nás se nemohl účastnit suchdolského svatováclavského (p)osvícení 28.9., kde měl Horizont loni poměrně úspěšný stánek. Tak alespoň Hanka upekla něco do akce „pečeme pro Afriku“.

 Sešla se Středisková rada – mimo jiné proto, abychom vybírali novou obyvatelku do bytu č. 7.  Vybíráme ze 3 kandidátek. Členové Střediskové rady si zvolili kdo navštíví kterou z nich. Začátkem října bychom měli vybrat definitivně. Vybíráme také novou pohotovostní dobrovolnici.

 V září jsme tu měli mít 3 kulturní akce, ale nakonec byly jen dvě. Ta poslední byla nakonec vystupujícími odvolána, resp. přesunuta. Sopranistku Danu Pěnkavu Kokles tu tedy uvidíme a hlavně uslyšíme začátkem října.

 Jedna z našich stálic – dr. Fořtová – nám připomněla osobnost skladatele Františka Kmocha.  Autor těchto řádků se kvůli návalu jiné práce nemohl přednášky zúčastnit. Byl však požádán, aby pustil hudební ukázky. Může tedy dosvědčit co Kmochova hudba s přítomnými udělala. Dosud staticky sedícím dámám začaly jako mávnutím kouzelného proutku po puštění první ukázky poskakovat ruce, nohy i hlava. U rukou to začalo nejdřív poklepáváním ukazováčků, k nimž se postupně přidávali další prsty, pak dlaně a některé pak máchaly do rytmu celou rukou. Podobně u nohou – nejdřív jedna špička, pak obě a po chvíli nadskakovala obě kolena, hlava se kývala do rytmu a při závěrečné „Kolíne, Kolíne“ dámy prostě tančily v sedě.

 Pan ing. Kálal si tu odbyl svou premiéru. Ani u této přednášky jsme nemohli být, ale podle ohlasů na konci je pravděpodobné, že to nebyla zároveň derniéra. Všichni účastníci (kterých přišlo relativně dost) odcházeli spokojení. Individuálně debatovali s panem inženýrem i spolu navzájem  a zřetelně dávali najevo, že se jim vyprávění líbilo a že by rádi pana Kálala zase někdy viděli. I on se k tomuto nápadu stavěl vstřícně. Vzhledem k seznamu procestovaných zemí má o čem vyprávět a tak doufáme, že ho zde příští rok uvítáme znovu.

 A poslední zářijový pracovní den jsme se vydali na (asi) poslední letošní výlet. Tentokrát na novodobý hrad Červený újezd a na starobylý zámek v Mníšku pod Brdy. Obávali jsme se, aby nově vybudovaný hrad nebyl jen nějaká kýčovitá slátanina a lákadlo pro turisty. Byli jsme však příjemně překvapeni. Zvenku i zevnitř to celé působilo vkusně, bylo tak  k vidění spoustu autentických nástrojů, nářadí, vybavení, krojů atd. převážně z předminulého století. A navíc se tam dají „v akci“ zakoupit „levné a kvalitní drahokamy“   

V Mníšku jsme už před několika lety byli – ale s jiným osazenstvem. Nabízíme pár fotek z výletu, na kterém jsme si poprvé výrazněji všimli, že malíř podzim už opravdu přichází.