Loni jsme to prošvihli, a proto jsme se tentokrát hodně snažili, abychom alej sakur v ulici K háji zastihli v květu. Byli jsme tam kvůli tomu na našich poledních procházkách snad 5x než jsme se konečně trefili. Ačkoli nebylo právě jasno a rozkvetlé stromy nebyly zrovna zalité sluncem a obloha nebyla azurově modrá, přesto to stálo zato. Posuďte sami:

 Ostatně během května jsme toho sluníčka užili opravdu pomálu, jak dosvědčují další fotografie z našich procházek.

 To nás samozřejmě od procházek neodradilo. Co nás však odradilo, byl déšť, který byl čím dál tím častější a jeho následkem byly povodně a záplavy po celé republice na přelomu května a června. V době, kdy píšeme tyto řádky voda ještě kulminuje. Na Suchdol není možné dostat se z Dejvic a musí se jezdit přes Horoměřice, což komplikuje a prodlužuje cestu některým klientům i personálu.

 „Když nastaly deště“, museli jsme si najít jinou zábavu, které bychom se mohli po obědě věnovat. A zjistili jsme, že máme v Horizontu hodně zajímavých knih k prohlížení. Jde většinou o fotografické knihy o přírodě, které tu dosud ležely ladem a díky dešti jsme je trochu oprášili.

 Ani na květnových výletech nám počasí nepřálo. Během prvního to ještě jakž tak šlo. Uvítali jsme návrh pí. Turchichové, abychom se v rámci celonárodní akce (byť ve dne a menším předstihem) Noc otevřených kostelů přijeli podívat do místní kaple sv. Václava. Je na samém okraji Suchdol a proto pro někoho z nás téměř nedostupná. Je na krásném místě, které má silnou atmosféru.

 Vypravili jsme se tam v počtu asi 10 lidí. Pí. Turchichová, pí. Skálová a ještě další jejich kamarádky a pomocnice tam už měly připravené výstavní panely na kostelní noc. Byly věnované kapli samotné, ale i Suchdolu a Mikoláši Alšovi, který zde působil a leccos se tu po něm jmenuje.

 Nejprve nám hostitelky nabídly  čaj a koláče. Vzhledem k tomu, že se počasí už připravovalo na přicházející povodně a bylo chladno, větrno a zataženo, bylo takové uvítání velmi milé. Spolu s vřelostí hostitelek nám to umožnilo s dobrou náladou odolat nepřízni počasí. Pí. Turchichová nám ukázala pravděpodobně nejstarší předmět, který se na Suchdole nalézá. Jakési vyřezávané dřevěné cechovní „žezlo“ z poloviny 18. století.

 Pak pohovořila o historii Suchdola od prvního tisíciletí do dneška. Mnohé z nás překvapilo, jak hluboko do minulosti suchdolské kořeny sahají. Dostalo se také na dějiny kaple a jejích předchůdkyň (první kaplička zde vystavěná měla asi 2×2 metry).

 Poté jsme si prohlédli připravené výstavní tabule – tentokrát s komentářem pí. Skálové a nakonec jsme se podívali dovnitř kostelíka. Tam jsme se zase zahřáli čajem a na oběd jsme už byli zpátky v Horizontu. Po nás přijeli na exkursi ke kapli děti ze školy. Celkově to byla moc příjemná akce.

O týden později jsme se vypravili do Turnova do muzea Českého ráje. Původně jsme chtěli ještě do skanzenu Dlaskův statek, ale cesta přes Prahu byla natolik zdlouhavá, že jsme to nestihli. Navíc počasí bylo tak mizerné, že by nám to zážitek ze skanzenu, kde se jistě částečně chodí pod širým nebem, pokazilo. Máme tedy cíl na některý z příštích výletů.

Expozice muzea byla také zajímavá. Viděli jsme mimo jiné výstavu o včelách a včelařství, fotografickou výstavu o horolezectví v Českém ráji, stálou expozici z dějin turnosvska atd. Nejvíc dámy zaujala výstava nerostů a minerálů. Tolik krásných drahokamů nejrůznějších barev a šperků z nich vyrobených asi nikdo z nás na jednom místě neviděl

                      Nevlídné počasí nám nevadilo jen při přednáškách. Ty jsme měli tento měsíc tři. Nejprve přišel pan Kadeřávek povídat nám o své cestě na Srí Lanku.

 Je asi zbytečné říkat, že to bylo hodně o čaji. Milovníci čaje tak mohli vidět a slyšet za jakých podmínek se jejich oblíbená pochutina pěstuje, sklízí i zpracovává. Dá se předpokládat, že milovníkem čaje je i p. Kadeřávek. Poměrně značná část jeho povídání i fotek se čaje týkala. Dokonce byl na exkursi i ve dvou továrnách, kde se čas zpracovává. Právě vyhlášený cejlonský čaj je jedním z turistických lákadel Srí Lanky a na turismus okolo čaje, jsou zde připravení. Většina přítomných si však k přednášce objednala kávu.

Další přednáška se vázala na 90. výročí zesnutí Charlotty Garrigue Masarykové. Významné české velikány nebo osobnosti, které do dějin naší vlasti výrazně zasáhly nám představuje většinou dr. Fořtová. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. U dr. Fořtové je obvyklé, že má přednášku vždy pečlivě připravenou, přináší k ní obrazové a zvukové ukázky atd. Ani v tom nás nezklamala.

V den přednášky sice celý den pršelo ale přesto přišlo celkem dost lidí. Někteří z nich přitom nepatří mezi obvyklé hosty našich akcí. Je vidět, že masarykovská tematika generaci seniorů stále hodně přitahuje. Je to už několikátá přednáška s podobnou tematikou (rod Masaryků a Slavíčků, Masarykové otec a syn, teď do třetice Charlotta). Navíc několikrát ročně bývá nějaký pořad v TV, články u různých výročí v časopisech …. A lidé stále chodí.

A poslední středu v měsíci přišel pan Seifert (už po třetí), a popovídal nám o svých cestách na Podkarpatskou Rus. No, tento název by asi nikdo z místních nepoužil.

Tak tedy mluvil o Podkarpatské nebo Zakarpatské (podle toho z které strany se na ni díváme) Ukrajině.

Byl tam již v roce 2005, jakmile díky „oranžové revoluci“ pominula vízová povinnost pro členy EU. A byl tam 2x – jednou v létě, jednou v zimě. Z obou cest nám ukázal fotky, přičemž základem byly fotky z léta. Tehdy tam strávil necelé dva týdny a to především cestami po poloninách. Fotografování je pro něj koníčkem a nutno říci, že ty fotky stály za to. Nepoužívá digitální foťák, promítal klasické diapozitivy, především přírody. A ty byly!

 Lidé si tam ale pohříchu své unikátní přírody příliš neváží a sběrači borůvek po sobě zanechávají na poloninách každý den několik petek a igeliťáků od svačinky. Na druhou stranu díky tomu, že tam není tak přísná ochrana tam může člověk zažít nevídaný pocit svobody, kdy jde a k večeru si kdekoli může postavit stan a rozdělat oheň a netísnit se s ostatními turisty někde v kempu (který by tam stejně marně hledal) ….

To už se asi nikde na západě zažít nedá. 

Na vyprávění pana Seiferta navázala naše nejnovější obyvatelka Horizontu, která se na „Podkarpandě“ (jež tehdy byla součástí ČSR) narodila – její rodiče tam působili jako učitelé. Museli se odtud odstěhovat ještě, když byla malá. Ale rodiče na své působení tam celý život vzpomínali a oana sama během komunismu učinila několik – celkem dramatických pokusů – aby se do rodné vísky podívala.

 Během přednášky pršelo jen se lilo a nepřestalo až do konce měsíce a hladiny řek stoupali až se vylily z břehů a zatopily cesty, domy, pole, louky … a tak jsem se doplavili do června.