V průběhu ledna hospitalizovana putovala z nemocnice do LDN. Komplikace ji ale zase hned druhý den vrátily zpět na JIP. Poté, co se její stav stabilizoval, hrozilo další převezení na LDN. Pro tuto dámu (jako skoro pro všechny ) to byla skutečná hrozba. Nakonec se podařilo zajistit tzv. odlehčovací pobyt v hospicu v Čerčanech. Je tam asi 20.1. Rodina říká, že péče je tam dobrá, ale chybí rehabilitace.

Je otázkou, zda se ještě postaví na vlastní nohy? A kam bude přemístěna po skončení tříměsíční doby, kdy v hospicu, může být? A bude se moci vrátit do Horizontu? A když ne, kam půjde

7.1. jiná obyvatelka zakopla doma v bytě. V nemocnici zjistili, že má zlomenou ramenní kost. Má ji od té doby v závěsu a nemůže jí používat. Jako na potvoru jde o pravou ruku. Vozíme ji na kontrolní rentgeny. Do půlky února by snad mohla být zdravá, ale bude ji pak čekat ještě rehabilitace.

Když má člověk něco zlomeného, má najednou nezvykle dost času. Využila ho tak, že k sobě pozvala na návštěvu bývalé pracovnice Kláru s Pavlou. Klára s sebou přinesla svého nového synka a Pavla s sebou přivedla svého vnoučka. Samozřejmě, že se Klára přišla svým mimikem pochlubit i k nám dolů a ve stacionáři se náhle vzedmula vlna mateřské něhy.

Jeden klient ze stacionáře je stále v nemocnici a neví se, kdy ho propustí a zda bude moci zůstat doma. Následky příhody jsou zřetelné a ačkoli páni doktoři předpovídají zlepšení, je velmi pravděpodobné, že nějaké následky zůstanou. Nevíme, zda se k nám ještě bude moci vrátit. Rozhodně to nebude v dohledné době.

Aby nás ty špatné zprávy nezdolaly, tak uveďme také jednu dobrou: jiná klientka se do stacionáře naopak vrátila. Ještě první lednový týden byla na odlehčovací službě „u boromejek“ v Řepích (a moc si to tam pochvalovala). Od druhého týdne navštěvuje stacionář jako v době před úrazem, tj. 3x týdně. Ale i na ní je vidět, že úraz a stresy a problémy s ním spojené, se na ní podepsaly.

Jiná obyvatelka penzionu se definitivně odstěhovala 31.1. V bytě ještě bude nějaká práce. Zbyl tam po ní nějaký nábytek, který je ale vlastnictvím Horizontu. Menšíkovi se sem přistěhovali v roce 2002 po velkých povodních, při kterých přišli o dům. Tehdejší ředitelka jim zapůjčila nějaký nábytek a zařízení, protože ten jejich původní jim zničila voda. Ten teď budeme muset zlikvidovat, byt vymalovat a důkladně uklidit. Snad se nám to podaří do konce února. Zároveň s tím začneme vybírat nové kandidáty a navštěvovat je. Jsem zvědaví, koho středisková rada nakonec vybere a jak sem nový obyvatel zapadne.

Jinak se vše vrátilo do starých kolejí. Personál nastoupil v plné a síle odpočatý.Ve stacionáři se peklo, cvičilo, vyrábělo, procházelo ….

Vrátila se nám i dobrovolnice, paní Kohoutová; začali zase chodit Evča s Tarou

V pečovatelské službě byla ke konci měsíce naplněná kapacita dovozu obědů a téměř do mrtě i kapacita ostatních úkonů. Klientům, kteří využívají službu dovozu obědů, jsme rozdali „novoroční dopis“, ve kterém ji naše sociální pracovnice Hanka rekapitulovala nová pravidla přijatá v průběhu roku a znovu vysvětlovala jejich smysl.

Hned první pracovní den tohoto roku – ve čtvrtek 2.1. – jsme tu měli první kulturní akci: koncert příležitostného hudebního souboru Vichr z hor. Ačkoli to byla hned po svátcích, přišlo dost lidí. Především skoro všechny obyvatelky – bodejť ne, když součástí tělesa je naše „pohotovostní dobrovolnice“ Doubravka. Přišly také dámy, které byly právě ve stacionáři a některé štamgastky z terénu.

Repertoár byl ještě vánoční – koledy a roráty. Atmosféra přátelská, až familiární. Doubravku dámy skoro považují za někoho z rodiny a ona je také. A Vichr z hor nám tu v tomto složení už dul a fičel aspoň 5x. Doufáme, že zase zavane, nejlépe o Velikonocích.

Hned následující týden zde byl Doubravky bratr Ivan Vokáč – vynikající mladý violoncellista, který koncertuje, nahrává a sbírá hudební ocenění po celé Evropě. Původně jsme mluvili o tom, že nám zahraje s některým ze svých kolegů, ale nakonec dal přednost jiným a na tomto koncertě vystupoval jen v roli moderátora.

V první části koncertu nám zahrál na housle Jakub Junek, který si tak udělal generálku na svůj bakalářský koncert. V druhé části koncertu přizvala svého kolegu Miroslava Sekeru a slyšeli jsme housle s pianem. Říci, že posluchačky byly nadšené je slabé slovo. Byla to směs dojetí, povznesenosti, radosti, klidu a kdoví čeho ještě. Prostě v nich hudebníci probudili něco, co se dá probudit jen (nebo téměř jen) vážnou (nebo spíš klasickou) hudbou, která není zdaleka jen kratochvílí. Už se těšíme na koncert magisterský!

A následující týden jsme tu po roce opět přivítali pana docenta Beneše s chotí. Loni nám povídali o svých několika pobytech v Indii. Letos nás vzali na svůj výlet do Thajska. Byli tam krátce před ničivým tsunami v roce 2004.

Bylo to v době, která ještě nebyla tak digitalizovaná a proto pro zachycení svých vzpomínek použili klasických diapozitivů. Pan Beneš původně omylem vzal z domova kufřík obrázků z jiné cesty do jiné země. Ale naštěstí bydlí nedaleko, tak se vydal omyl napravit a jeho manželka nám zatím přečetla některé faktografické informace o Thajsku.

A pak už následovalo promítání a vyprávění. Fotek bylo hodně a byly krásné. Čišelo z nich teplo a pohoda. Často se z úst přítomného publika ozvalo zasněné „áách“.

Musela to být úžasná dovolená a všichni přítomní byli rádi, že ji mohli sledovat aspoň takhle zprostředkovaně. Kdyby byly přítomné dámy mladší, zdravější a měly na to dost peněz a sil, jistě by se některé nechaly zlákat a vyrazily také…

Poslední přednáška – o tom, jak si zachovat stálé zdraví – neproběhla, neboť lektorce se nepovedlo a kvůli dlouhodobějším zdravotním komplikacím se omluvila.

V posledním lednové pondělí napadlo několik centimetrů sněhu. Teploty se držely pár stupňů pod nulou, takže sníh vydržel až do začátku února. Nezbylo než se zachumlat a vyrazit. Přece se nějakým sněhem nenecháme odradit od procházek.