Ještě jako ozvěna července, plného špatných zpráv, k nám  dorazila informace, že 2.8. zemřela jedna z dlouholetých klientek stacionáře.

V první třetině měsíce se do stacionáře vrátil zpět alespoň jeden klient. Na zkoušku se tu byla podívat jedna paní. Ale hned první den ukázal, že šlo jen a pouze o zájem rodiny, který šel příkře proti zájmu potenciální „klientky“, takže další návštěva se už neuskutečnila. Koncem měsíce začala stacionář navštěvovat nová klientka a v pátek28.8. se z „prázdnin“ vrátila další. Stacionář nám tak (snad) začal zvolna ožívat. Nebo v nás alespoň vzklíčila naděje, že vstane z popela jako bájný Fénix.

Zájem o uvolněný byt č. 2 projevili 3 zájemci. Členové střediskové rady je v druhé polovině měsíce navštívili v jejich domovech, aby mohli zodpovědně rozhodnout, kdo bydlení v Horizontu potřebuje nejvíc. Za jednou zájemkyní jsme se vydali až do Jablonce nad Nisou.  Rozhodování nebylo lehké – kandidáti byli v obdobném věku, a v podobné kondici. Nakonec středisková rada na svém jednání  v pondělí 25.8. vybrala novou ovybatelku. Počátkem září se v Horizontu mezi obyvatelkami objeví nová tvář – letos už druhá a pravděpodobně ne poslední.

Srpen byl dobou – pro nás neobvyklého – experimentu s obědy. Už léta dovážíme pro pečovatelskou službu i pro denní stacionář obědy z Restaurace Na Farmě. V každoročním průzkumu spokojenosti si vedli dost dobře (v posledních letech 1,43 resp. 1,8 resp. 1,45 na pětistupňové „známkovací“ škále). Přesto se v komentářích v průzkumu i v rozhovorech sociální pracovnice během roku objevovaly připomínky, že jídlo je moc slané, mastné kořeněné, málo dietní, pro seniory nevhodné… Na Suchdole ale není jiná možnost odkud obědy dovážet.

Proto jsme uvítali, když se nám ozvala „přespolní“ firma, která tvrdila, že se specializuje na vaření pro seniory a zásobuje mnoho seniorských provozů. Nechtěli jsme však rovnou přejít k této firmě, zajíce přísloví o zajíci v pytli a vědouce o tom, že mnohým našim klientům obědy z Farmy vyhovují. Domluvili jsme se s oběma firmami, že na zkoušku budeme měsíc odebírat obědy od nové firmy a v posledním týdnu měsíce uděláme mezi klienty rychlou anketu s jedinou otázkou: od koho chtějí odebírat obědy nadále?

A tím zkušebním měsícem byl právě srpen.

A na konci měsíce se klienti s velkou jednoznačností rozhodli pro původního dodavatele obědů, Restauraci Na Farmě. 54 jich hlasovalo pro Farmu, jenom 4 pro novou firmu, 2 napsali, že jim to je jedno a pár dalších anketní lístky neodevzdalo. I když někteří klienti se na nás pro tento experiment skoro zlobili, přesto nelitujeme, že jsme jej podnikli. Pro každého je dobré, když má nějakou možnost srovnání. Na začátku září nás pak čeká jednání s majitelem restaurace. Rádi bychom dosáhli toho, aby i ti, co hlasovali pro druhého dodavatele, byli s obědy spokojení.

V srpnu jsme tu měli 3 kulturní akce. Jednak přišel náš obvyklý letní host, paní dr. Milena Secká z Muzea V. Náprstka. Už při její loňské návštěvě jsme si s ní předběžně domluvili povídání o B. Němcové. Připravila si pro nás přednášku s názvem „Lásky Boženy Němcové“. Nešlo samozřejmě jen o její partnerské vztahy. Paní doktorka nás provedla celým jejím životem, od dětství až do smrti.

Na její partnerské vztahy byl však přece jen kladen větší důraz. Vždyť to byly právě její vztahy, které ji jaksi vydělovaly z tehdejší společnosti. Kvůli nim byla zesměšňována, byla obětí drbů a pomluv. Je však zároveň pravda, že její city byli tak intenzivní, že jim nedokázala odolat, nedokázala je utajit, nebylo možné, aby nepronikly na veřejnost, což se samozřejmě dotýkalo i jejího manžela. Minimálně v jednom případě pak došlo pravděpodobně i k jejímu fyzickému napadení. A ostatně její city byly tak silné, že se jich v několika případech zalekli i samotní její vyvolení.

Paní doktorka samozřejmě neměla v úmyslu naší největší spisovatelku nijak skandalizovat. Nechtěla ji však ani nijak idealizovat. Proto nezastírala problematické stránky její povahy a zároveň neustávala připomínat její velký talent a umění. A nesmlčela ani nekorektní jednání různých nakladatelů, kteří ji vlastně odírali. A ani pokrytectví tehdejší společnosti, která její knihy hltala a zároveň ji pomlouvala a pásla se na jejích neštěstích a problémech.

Dojem, který nám z přednášky zůstal je, že šlo o nevšední ženu a nejednoznačnou osobnost, po které zůstalo jednoznačně kvalitní dílo. A která ve své době prostě nemohla být šťastná. Což si ostatně plně uvědomovala, jak bylo patrné z jejího citátu, který dr. Secká uvedla na závěr své přednášky. Doufáme, že nás paní doktorka zase za rok seznámí s nějakou další osobností 19. století.

Celý svět si letos připomíná sto let od první světové války. Ani my jsme nezůstali pozadu a pozvali jsme si mladého historika Vojtěch Čurdu. Loni nám zde připomínal výročí Mnichovské zrady. Tentokrát jsme se s ním vydali ještě o čtvrtstoletí zpět.

Začal atentátem na arcivévodu Ferdinanda. Ten byl výsledkem tolika neuvěřitelných shod okolností, že nad tím zůstává rozum stát. Zvlášť, když si uvědomíme k jakým důsledkům těch několik „náhod“ vedlo. Pisatel těchto řádků se ke své lítosti nemohl zúčastnit celé přednášky. Podle té části, kterou slyšel však může říci, že byla dobře vystavěná, srozumitelná a přitom nezjednodušující.

Vojtěch mluvil dost nahlas a zřetelně. Jediný kaz na kráse byl, že selhal obrazový doprovod a prezentaci na doneseném flash discu se nepodařilo otevřít. Museli jsme tedy hledat fotografie osobností, o nichž byla právě řeč „on line“.

Na základě pozdějších referencí posluchačů, kteří měli to štěstí  a mohli na přednášce zůstat do konce, se velmi líbila a doufáme, že i Vojtěch Čurda k nám příští rok zavítá, aby nám připomněl zase nějaké smutné výročí.

A nakonec přišel další náš obvyklý host Jiří Lehejček. Tentokrát nás s sebou vzal na Špicberky a do Grónska. Tam byl v rámci svého vědeckého výzkumu. Jeho „řemeslo“ je u nás vskutku neobvyklé: zabývá se paleoklimatologií. Jezdí tedy zkoumat různé sedimenty do různých končin na různá vědecká pracoviště a výzkumné stanice především do severských oblastí. A ty vynikají jakousi drsnou krásou.

V porovnání s Grónskem jsou Špicberky ještě mnohem drsnější a najít tam něco jiného než hory, skály a kamenitou pustinu je opravdu těžké. A když už člověk narazí na nějakou stopu života, může to být třeba stopa ledního medvěda. Je proto žádoucí nosit s sebou po Špicberkách pušku. Ostatně pobyt na těchto ostrovech pro každého začíná povinným střeleckým výcvikem.

Grónsko je proti Špicberkům  zelenou oázou. Alespoň ta část, kterou jsme díky přednášejícímu mohli poznat. Pan Lehejček nám povídal asi o desetidenním „treku“ (pro dříve narozené o desetidenní túře) krásnou a liduprázdnou krajinou. Při promítání fotek si zvláště milovníci hor přišli na své. Doufáme, že si za rok zase budeme moci dovolit zase nějakou podobně zajímavý virtuální výlet. Tento jsme si mohli dovolit díky kulturnímu grantu MČ Praha – Suchdol.

Ještě se musíme zmínit o výletu, který jsme podnikli ve čtvrtek 29.8.

Koncem srpna nebylo zrovna hezké počasí. Ale zrovna na náš výletní den se vrátilo léto. Den byl plný slunce a teplota se vyšplhala pár stupňů nad dvacítku.

Vydali jsme se na zámek Radíč.  Je po rekonstrukci, otevřený teprve tři roky, „schovaný“ v malé obci na Sedlčansku. Ale půvabný a příjemný. S malým, ale hezkým parkem. Hlavní cílovou skupinou, kterou se sem snaží přilákat jsou děti ( používá slogan Radíč – zámek rytířů a princezen). A s ohledem na děti je sestavená i prohlídka – během ní plní různé úkoly, hledá se poklad a na konec si mohou vyzkoušet různé princeznosvké šaty. Ale ani my, senioři, jsme se nenudili. Naopak – pohled na děti, které nadšeně plnily svěřené úkoly byl milý.

Pak jsme se vydali do Sedlčan na oběd, kde jsem si pochutnali na náměstí v restauraci U Krčína.  A následně jsme zamířili do vesničky Vojkov, resp. do tamního špejcharu, který nás nadchnul. Z trosek ho rekonstruoval pan ing. Bohumír Krampera, který nás tam i prováděl. Ukázalo se, že je to velký milovník Rumunska. Jeho kouzlu propadl hned po své první výpravě do rumunských hor v roce 1972. Od té doby ho procestoval křížem krážem, naučil se rumunsky, sbírá rumunskou keramiku a vůbec se snaží o popularizaci Rumunska u nás.  Chce, aby se našinci zbavili předsudku, že Rumunsko je zaostalou, chudou, nezajímavou zemí. Za svou zásluhu o posilování česko-rumunských vztahů dostal dokonce rumunský rytířský řád. Čiší z něj nakažlivé nadšení ať povídá o Rumunku nebo o některé ze svých mnohých aktivit a zájmů. A těch je věru mnoho.

Není tedy divu, že jsme ho požádali o nějaké vyprávění o Rumunsku přímo v Horizontu. Nebyl proti a tak doufáme, že ho na podzim budeme moci v Horizontu skutečně uvítat a o Rumunku se dozvědět něco více. Z jeho špejcharu jsme se vraceli nadšeni – a obtěžkáni: rumunským vínem, knihami o Rumunsku, rumunskou keramikou a mnoha pěknými zážitky.