Vánoční i novoroční svátky jsme prožili v pokoji a do nového roku jsme vstoupili ve zdraví a v plném počtu. Jen jedna z obyvatelek ještě pobývala v rehabilitačním zařízení po operaci endoprotézy. Což ji však z „plného počtu“ nevyřazuje, naopak při našich návštěvách v tomto zařízení bylo zřetelné, že se její návrat den co den blíží. Nakonec jsme ji mohli uvítat ve čtvrtek 22.1. Byla pryč téměř 2 měsíce. Ještě se jí nechodí moc dobře a stále používá 2 francouzské hole, ale doufá, že postupně si vystačí se svou starou dobrou kamarádkou – holí, která ji věrně podpírá už léta.

Ale radost z jejího návratu byla v zápětí zkalena nehodou jiné obyvatelky. Jednou v neděli ráno upadla a nemohla vstát. Asi byl její pád spojen s krátkou mdlobou. V rozrušení po pádu nedokázala zavolat na pomoc naší víkendovou službu. Pokoušela se zavolat do kanceláře, ale v rozrušení volala mobilem. Pohotovostní signalizaci asi mačkala špatně, protože pohotovostní služba ji neslyšela, ačkoli jsme pak ověřili funkčnost zařízení. Nakonec zavolala dceru, jejíž číslo používá nejvíce. Ta na štěstí bydlí nedaleko. Společně se službou ji zvedli. Nemohla se postavit na nohu, ale rezolutně odmítala záchranku. Až v pondělí na naše naléhání a po konzultaci s ošetřujícím lékařem svolila. V nemocnici k naší úlevě zjistili, že si nic nepolámala. Šlo jen o naražení, ale velmi bolestivé. Asi po týdnu byla propuštěna – stále však de facto jako nechodící.

V lednu pro vedení zařízení nastalo poněkud stresové období, kdy bylo třeba pohlídat včasné podání vyúčtování všem našim podporovatelům. Díky Bohu a naší účetní firmě jsme to zvládli. Ostatní personál i klienti se vrátili k obvyklé práci, obvyklému horizontskému životu a aktivitám. Do stacionáře přestala jezdit jsena z loňských uživatelek a vystřídal ji jeden pán. Podobně, jako v říjnu ona, začal i on působení ve stacionáři jízdou na rotopedu. Je nejmladším klientem stacionáře, povahou poměrně uzavřený, málomluvný (i když za tím je možná jeho získaný handicap – hůř se vyjadřuje) a bezkonfliktní.

Dalším klientem stacionáře se stal jeden dosavadní klient terénní pečovatelské služby. Zmínili jsme se o něm v prosincové kronice, kde je i jeho foto. Ten je naopak velmi společenský a mezi dámy zapadl jako ryba do vody. Zvláště s jednou z nich se velmi spřátelil.

Možná i díky jízdě nového klienta na rotopedu přišel Metoděj, který se klientům věnuje každý den odpoledne, s nápadem pravidelného každodenního cvičení. Sehnal publikaci se cvičením vhodným pro seniory a pustili se do toho. Všichni se do toho zapojili poměrně dosti ochotně, jen jedne z nich je poněkud pohodlný a nerad se ke cvičení zvedá. Po odpolední siestě tedy skoro každý den následuje káva na probrání a pak se dámy a pánové rozhýbají než se pustí do další činnosti.

Dále je pohybová aktivita součástí muzikoterapie, takže i když je kvůli počasí omezena i možnost procházek a výletů, naši klienti rozhodně nesedí ve stacionáři celý den jako pecky.

Další pravidelnou věcí, kterou Metoděj ve stacionáři zavedl, je středeční pečení. Dámy se do toho pustily s gustem a pánové se zas s gustem pustili do konzumace upečených výrobků. Ale abychom jim nekřivdili, musíme uvést, že i oni přikládají ruku k dílu.

Dámy jsou Metodějovi velkou inspirací a nezbytnými konzultantkami. Společně vyzkoušeli pečivo slané i sladké. Dámy vydávají počet z toho co se v životě naučily a Metodějovi se nabyté zkušenosti určitě hodí v manželství, ke kterému se právě chystá. Jistě už se těší, jak své milované choti bude nosit v sobotu ráno k snídani do postele čerstvě upečené koláčky.

Další změnou byla nová dobrovolnice pro pohotovostní služby, která začátkem ledna nastoupila. Bohužel se hned po prvním týdnu ukázalo, že není tak spolehlivá jak bychom potřebovali, a tak jsme se s ní v zápětí museli rozloučit. Díky Bohu na sebe náhrada nedala dlouho čekat a nastoupila sem dívka jménem Anička, se kterou jsme naopak velmi spokojeni.

Naše lednové doprovodné aktivity vzbudily celkem slušný ohlas. Poměrně dost lidí přišlo i na akce bez živého vystupujícího. Zvláště promítání o pyramidách, ze života savců, o vesmíru, ale i Romance pro křídlovku se líbily. Program hudební kavárny nám zas pro leden obstarala jedna naše dejvická příznivkyně. Má na CD téměř kompletního Gustava Mahlera a z jeho díla pro nás něco vybrala.

Ale největší pozornosti se samozřejmě těší živá stoupení. Na leden jsme měli naplánovány 3.

Před rokem nám na leden nabídla vystoupení kapelka Bejvávalo. Moc se nám to líbilo a tak – když se rok s rokem sešel – požádali o další návštěvu. Přislíbili ji ochotně a ve středu 14. 1. jsme je tu mohli přivítat. Své vystoupení mají vždy sestavené nějakým jednotícím motivem. Letos to byl výběr ženicha pro nejmladší členku kapelky, sličnou zpěvačku.

Koncert byl sestaven z písniček o různých řemeslech a řemeslnících a slečna zvažovala jestli by to byla či nebyla výhodná partie. Např. bednář, který tluče na obruče a nedá pokoje, by výhodnou partií nebyl, neboť by mladou paní rušil při vyspávání. Nezdál se jí ani koudelníkův syn z Kutné Hory, ani sedlák. Ba ani pacholek jí nebyl dost dobrý, ačkoli nám horlivě předváděl vysloužené kuřátko, husičku, telátko a čuníka. Prý se jí nechce čekat na 7. léto, kdy by na ní konečně přišla řada.

Už to vypadalo, že „kdo vybírá, přebere“ a slečna zůstane na ocet, ale přece jen jsme se nakonec dočkali happy endu a závěrečné písničky o tom, jak se oženil kominík.

Koncert se všem moc líbil. Některé posluchače tato kytička písní z našich milých luhů a hájů vysloveně dojala.

Týden na to jsme české luhy a háje opustili a spolu s Ditou Hallovou a Vladimírem Janečkem jsme se vydali do nedozírných mongolských plání. Tito dva mladí cestovatelé se do Mongolska vypravili na vlastní pěst a spolu se seznámili až tady. Ve svém vyprávění tedy popisovali každý své vlastní zážitky a postřehy. Mongolsko je vzdálená, u nás málo známá exotická země a Dita s Vladimírem jsou dobří vypravěči s velkým smyslem pro humor, což je ideální kombinace. Takže jsme se nejen něco dozvěděli, ale také se hodně zasmáli. V paměti nám uvízlo několik příhod, postřehů a fotografií. Asi málokdo zapomene na fotku na, níž na zva Mongolové opékají sviště. To samo o sobě není až zas tak zajímavé. Ve stepi je svišťů přehršel, jsou velcí asi jako králík, tak proč si nedat? Ale zatrnulo nám z toho, že ho opékali letlampou! Což je tamní běžná úprava svišťů. Mongolové jsou prý velmi pohostinní a přátelští. Někdy to může být až nepříjemné, a to nejen co se týče grilovaných svišťů. Jednou se cestou ve stepi pan Janeček přiblížil k jakési jurtě. Byla v ní jen stará paní a hejno dětí. Hned se chtěla družit a na uvítanou jim nabídla vlastní kumys (místní kořalku). Při pohledu na láhev se mladým cestovatelům rozhodně nesbíhaly sliny. Naopak se jim spíš zvedal žaludek. Eufemisticky řečeno – láhev nebyla úplně čistá a její obsah také nebyl zrovna průzračný, plavalo v něm pár jačích chlupů a dalších drobností, které od konzumace spíše odrazovaly. Ale v zájmu dobrých vztahů nebylo vyhnutí. Jeden z cestovatelů si tedy srdnatě přiložil láhev k ústům, zaklonil hlavu a po předstíraném napití kumys pochválil. Stará paní mu s kamenným výrazem ukázala na ohryzek a řekla: Tady se vám to nepohnulo. Nezbylo tedy napít se tak, aby se mu „to pohnulo“ a tedy, aby hlt kořalky sjel ústy do žaludku. Přežil to bez úhony (i bez průhony)

A podobných příhod bylo mnoho. Bylo to velmi milé a zábavné odpoledne a jsme paní Hallové a Panu Janečkovi vděční, že si na nás udělali čas. Kéž by to nebylo naposled.

A další týden nám přišla paní Anna Kordić zazpívat chorvatské písně. Měli jsme ji tu mít už v listopadu. Ale nemoc koncert zhatila. Tentokrát vše proběhlo bez komplikací a koncert se všem moc líbil. Paní Kordić má chorvatského manžela a tak tam často jezdí. Nakoupí cédéčka s nejnovější hudbou. Nějaký kamarád ji to vypreparuje, aby měla na disku jen hudbu bez zpěvu a ona k reprodukované hudbě živě zpívá. A nejen zpívá – také překládá texty, abychom věděli o čem písnička je (většinou o lásce) a povídá o Chorvatech a Chorvatsku. Paní Kordić je moc milá a dokáže vytvořit velmi příjemnou atmosféru a posluchačky si získat. Řekla nám i něco o sobě, jak se ke zpívání dostala, proč s ním začala apod. Vyzdvihněme, že její hlavní motivací je dělat lidem radost a koncertuje bezplatně. A nejen to – nahrává také cédéčka, které prodává hluboce pod cenou. 2 nejnovější nám dokonce věnovala. Díky jí za velmi milý zážitek a těšíme se zase za čas na shledanou. To byly plánované akce. A k nim přibyla jedna neplánovaná. Firma, která provozuje jedinou hadí farmu v Evropě nám nabídla prezentaci svých výrobků. Farma je Slovensku, kde jsou zdravotní výrobky z hadího jedu už dobře zavedené. Teď chtějí jejich distribuci rozšířit i do ČR. V současné době prochází výrobky na patřičných místech schvalovacím řízením. Jde o masti proti bolesti a k lepšímu léčení ran a kožních defektů. Nabídku na tuto prezentaci jsme dostali na poslední chvíli a tak se nás tu moc nesešlo.Na farmě pěstují 2 druhy jihoamerických hadů, celkem asi 150 kusů. Jed smí odbírat jen majitel farmy a navzdory vší opatrnosti už byl několikrát uštknut. Naštěstí dávka jedu nebyla moc velká a sérum dostal včas. Jednoho hada pánové z firmy přinesli na ukázku. Naštěstí ale naloženého v lihu.