V září se s námi loučila Klára a Pavla. Pavla v Horizontu pracovala od jeho otevření, Klára nastoupila krátce po tom. Prožily si všechny změny, trampoty, napětí atd., které jsme tu za ta léta měli. Ale snad i nějakou radost a veselí. Nejdříve se loučila Klára a to hned první týden v září. Pavla „přišla na řadu“ o dva týdny později. Každá z nich uspořádala malé odpolední posezení pro obyvatelky a klienty, kteří sem docházejí na obědy. Napekly pro ně koláče, otevřeli jsme lahvinku a zavzpomínali. Po těch letech jsme se těžko zdržovali dojetí a hlavně Klára měla co dělat, aby zamáčkla slzu. Klára odcházela aniž měla domluvené další zaměstnání. Snad ho brzo najde a zatím bude mít čas na vyřešení změn ve svém osobním životě.

Pavle jsme se složili na houpací křeslo, aby měla v důchodu co dělat.

Všichni – personál, obyvatelky i klientky – jsme byli zvědaví, kdo „zaplní díru“, která nám odchodem kolegyněk vznikla. Za každou z nich jsme už měli domluvenou náhradu – za Pavlu do stacionáře a k obyvatelkám Elenu. Tu už jsme znali z června, kdy tu zaskakovala v době dovolených. Za Kláru měla nastoupit nová tvář. I kdyby obě byly výborné, bylo jasné,že nás čeká období, kdy se budeme navzájem poznávat a sžívat.

Brzy se ukázalo, že to bude sžívání těžké. S Elenou ani tak ne, ta byla vstřícná, přizpůsobivá, učenlivá. Ale Karol byla mašina, která si jede svou vlastní cestou, leckdy i mimo vyjeté koleje. Měla i mnoho dobrých vlastností – byla pořádná a čistotná, pracovitá, byla s ní legrace. Ale některá pravidla, která považujeme za důležitá, nedokázala respektovat. Už koncem měsíce se ukázalo, že natrvalo to s ní nepůjde a tak jsme znovu – pokolikáté to už letos vlastně bylo? – museli hledat.

Jinak vše probíhalo jako obvykle. Jedna z obyvatelek měla problémy s tlakem, ale během týdne se to srovnalo. Jiná měla stále problémy se zuby a nesrovnalo se to za celý měsíc. Znovu začaly biblické hodiny a bohoslužby, vrátila se Edita a znovu začalo cvičení.

Ve stacionáři jsme se postrádali jednu naší stálou klientku. Jejím manžel po amputaci nohy jí nemohl věnovat tolik energie, kolik potřebovala. Rodina jí našla zařízení se stálou péčí. Předpokládali jsme, že už je to natrvalo. Do stacionáře naopak přibyl jeden pán ze sousední obce, chodí však jen 1x týdně.

Na našich cestovatelských přednáškách jsme se tentokrát „vydali“ dosti daleko. Začátkem měsíce to bylo do Kanady, resp. do Vancouveru. Průvodcem nám byl Petr Kopet, který tam už asi 13 let žije.

Toto město je v různých žebříčcích často vyhlašováno jako jedno z nejpříjemnějších míst k životu. Není proto divu, že publikum v Horizontu bylo celkem početné.

Jeho povídání je těžké hodnotit – někdo byl zklamaný, někomu se to líbilo. Pravdou je, že se Petr hodně zaměřoval na to, co se líbí a připadá zajímavé jemu. A to je především příroda a hlavně pozorování zvířat. Historii vzal celkem letmo a velkoměstský život, architekturu atd. skoro pominul. Někomu zase vadilo časté opakování slova „prostě“. Jiným zase připadaly zajímavé jeho úvahy o indiánech, jejich současném životě nebo o různých sociálních problémech, které jsou tam teď aktuální. Asi deset dní po svém vystoupení v Horizontu se Petr vrátil do Kanady. Kdy se asi zase podívá na rodnou hroudu? Připadalo nám, že se mu po ní stýská víc a víc.

Koncem měsíce jsme se „vydali“ úplně na druhou stranu – do Afriky. Letos už podruhé s paní Macháčkovou. Kdo přišel na její vystoupení v květnu, nenechal si ujít pokračování. Také její vystoupení bylo složené ze střípků osobních dojmů, setkání a příhod podaných velmi živou a svěží formou, které dohromady složily barevnou a rozmanitou mozaiku. U ní nám naopak připadalo, že se jí víc a víc stýská po Zimbabwe.

Ale úplně nejzajímavější byla přednáška dr. Secké o Vojtovi Náprstkovi. Věděli jsme dopředu, že to bude stát za to. Paní Secká už u nás předtím dvakrát byla a vždy byla radost ji poslouchat. Na Náprstka je navíc odbornice na slovo vzatá. Ke své hanbě přiznáváme, že jsme o něm skoro nic nevěděli. Mnozí z nás se jistě domnívali, že to byla známý cestovatel, který ze svých cest po světě navozil tolik etnografického materiálu, že z něho udělal muzeum. To je však omyl. Náprstek v Americe sice byl, ale moc tam necestoval, spíš se tam „protloukal“ jak se dalo – měla malý obchod s tiskovinami a „knihovnu“ (polici s knihami, které bylo možné si za pár centů půjčit, což bylo pro čtenáře schůdnější než si knihy kupovat). Do Ameriky se vydal proto, že si začal románek s ženou volných mravů, která se jeho mamince ani za mák nezamlouvala. Maminka tedy Vojtu přestala podporovat načež milenecký párek odjel do Ameriky s nadějí, že se tam uživí lépe. Ale zklamali se. Paní Náprstková se nad synkem smilovala až poté, co mu jeho milá utekla s jeho kamarádem.

Paní Náprstková byla obdivuhodně zdatná obchodnice a podnikatelka. Svého syna po celý život (až na výše zmíněné období) podporovala a on pak z jejích peněz podporoval různé cestovatele, pokrokáře a novátory.

Náprstek tedy nebyl cestovatelem ani obdivovatelem přírodních národů. Byl naopak obdivovatelem moderny a technických novinek. Muzeum začal budovat především jako průmyslové muzeum a sbíral především nejnovější vynálezy jako šicí stroje, kuchyňské roboty, loupače brambor atd. Postupně začal sbírat i památky z cest svých známých a přátel (mimo jiné i E. Holuba). K rozdělení sbírek došlo až za okupace, kdy technické a průmyslové exponáty byly přemístěny a v původní budově zůstaly sbírky od cestovatelů.

Dále jsme se dozvěděli o Náprstkových feministických počinech, mezi které patří především založení Amerického klubu dam, o moderních návrzích, které prosazoval jako pražská radní (např. zavádění veřejných záchodků – byly v nic první a druhá třída, v první třídě byly koberce a polstrovaná prkýnka. Na pořádek dohlížela „starší žena důvěryhodná“, která v případě potřeby přišila knoflík, zašila trhlinku atd. A dozvěděli jsme se i spoustu dalších zajímavých a zábavných věcí, které nám ve škole zatajili, nebo na ně nebyl čas nebo je paní učitelka prostě nevěděla. Znovu jsme se přesvědčili, že pod „drobnohledem“ se může ukázat mimořádně zajímavým i období, které nám ve škole připadalo nudné.

V září ještě musíme zmínit výlet na zámky Zbiroh a Kozel. Počasí nebylo nic moc, ale zámky byly moc hezké a posezení v hospůdce se také všem líbilo. Zapomněli jsme fotoaparát, takže dokumentaci nemáme, ale věřte nám – opravdu jsme tam byli.