Do stacionáře se po měsíční pauze vrátila jedna z dlouholetých klientek, což nám udělalo radost. Bylo znát, že si nikoho z nás moc nepamatuje. Byla docela vystresovaná, což jsme přikládali změně prostředí (po měsíčním umístění v jiné zařízení). Postupně se její stav začal zlepšovat, víc se smála a připadala nám klidnější. Oproti dřívějšku, byla však stále dost neklidná a často musela bezcílně přecházet sem a tam, uklidňovalo ji, když na těchto cestách měla nějakého průvodce, který by ji svou přítomností a hovorem uklidňoval. Ne vždy to šlo. Většinou bylo ve stacionáři dost klientů na to, aby pracovníka, který s nimi měl ten či onen půlden trávit plně zaměstnali. Někdy mohla přispěchat na pomoc kolegyně z pečovatelské služby a dělat paní průvodce na jejích procházkách po stacionáři a zahradě. Výborně se nám v tom osvědčila nová kolegyně.

Jinak jsme však s touto kolegyní měli problémy. Byla takový živel, který se dal těžko zkrotit. Všechno si chtěla dělat po svém, nebyla moc přizpůsobivá. Byla fajn a byla s ní legrace,byla pečlivá a poctivá, ale v péči o seniory je potřeba více disciplíny, ohledů, spolehlivosti atd. Ona sama cítila, že to není práce pro ni, příčilo se jí vykonávat klientům některé intimní výkony atd. Proto jsme se už počátkem října dohodli, že s koncem měsíce od nás odejde. Hledali jsme tedy zase novou sílu. Elena, která ve stacionáři dosud pracovala dopoledne projevila zájem o rozšíření úvazku a o také by prý ráda vyměnila práci ve stacionáři za práci v terénní pečovatelské službě. Takže jsme hledali někoho pro stacionář na dopoledne.

Pomocí letáčků jsme našli jednu milou paní v důchodu a domluvili jsme se, že od listopadu nastoupí. Během října u nás také vykonávala praxi v rámci rekvalifikačního kursu pro pracovníky v sociálních službách Mirka. Líbilo se jí u nás a ona se nám se také líbila. Litovali jsme, že ji namůžeme přijmout také. Nakonec vše ale dopadlo jinak a od prosince u nás pracují obě.

Pro naše obyvatelky byl říjen poklidný měsíc. Zvykaly si na nový personál a doufaly, že se personální situace konečně uklidní a stabilizuje. Na to si ale museli ještě dva měsíce počkat.

1. říjen – den, kdy už je podzim v plném proudu slaví svůj „svátek“ všichni lidé, kteří prožívají podzim života. A již tradičně slavíme počátkem října Mezinárodní Den Seniorů i v Horizontu. Letos to bylo ve čtvrtek 8.10. Už bylo chladno, takže na zahradě jsme být nemohli. Kolegyně připravily chlebíčky a koláče. K naší lítosti přišlo méně lidí než obvykle.

Setkání mělo stejnou strukturu jako jindy, ale s dvojí malou obměnou. Zamyšlení si tentokrát nepřipravila paní Jurková, nýbrž dejvický farář Lukáš Volkman. Přečetl nám svoje zamyšlení o stáří, v němž použil a hojně citoval různé velikány ducha. Paní Jurková nás kromě zamyšlení většinou i rozesměje. Lukáš své zamyšlení pojal vážně a odlehčení jsme od něj nedočkali. O to se museli postarat příchozí senioři sami. Možná i proto trvalo než se zábava pořádně rozproudila. A ten „proud“ zábavy ještě umocnila dvojice hudebníků, která nastoupila po občerstvení. Letos jsme je tu měli poprvé, ale asi ne naposled. Líbili se a tak je pravděpodobné, že si je sem zase pozveme. Dokonce při jejich produkci došlo i na tanec, což u nás zdaleka není obvyklé. Obvyklý je spíše zpěv, takže je asi zbytečné dodávat, že si přítomní i zazpívali.

Na našich cestopisných besedách se většinou vydáváme do vzdálených a exotických krajin. Tentokrát jsme se však podívali k sousedům, s nimiž všichni přítomní strávili většinu života ve stejném státě. Ve středu 7.10. k nám už potřetí přišel Martin Loew.

Měl u nás „předpremiéru“ svého nového programu o Slovensku. Podle očekávání přišlo celkem dost lidí a jistě nelitovali. Martin podal profesionální výkon – jak také jinak, když je to „profesionální cestovatel“. Krátce po návštěvě u nás se vydával na své obvyklé podzimní přednáškové turné. Po Slovensku putoval loni v létě. Ve svém pořadu měl spojené slovo, hudbu a fotky a nepochybujeme, že se pořad bude při veřejných předváděních líbit. Při tomto pořadu jsme si uvědomili, že člověk většinou paradoxně hledá krásu v exotice a přitom ji má často za humny. Také musíme složit hold Martinovu fotografickému umění. Mnohé z fotek jsme považovali za neskenované z nějakých pohlednic či průvodců, ale Martin nás ujistil, že je to vše jeho dílo. A překvapil nás i tím, že neměl k fotografování, žádné zvláštní povolení a privilegium (jako např. fotit na různých památkách mimo návštěvní dobu). Vše nafotil při prohlídkách, kde byl s ostatními turisty a přesto se mu podařilo zachytit památky bez nich.

Při druhé říjnové přednášce jsme se naopak vydali velmi daleko – do Indie. Letos jsme tam byli už podruhé – v červnu nás paní Karlická vzala na indickou svatbu. Teď na podzim přišla povídat o svém ročním pobytu v Indii paní Šrenková. Byla tam v šedesátých letech se svým manželem, který tam pomáhal budovat nějaký závod. Byl to tedy výlet nejen přes půl světa, ale i do historie. Z toho plyne, že paní Šrenková také už patří mezí seniorskou generaci, byť většina posluchaček byla o nějakých deset let starší.

Spolu s manželem a jeho kolegy a jejich rodinami žili na poměrně uzavřeném sídlišti a s indickými „domorodci“ se setkávala především prostřednictvím kolegů svého manžela (ti patřili mezi indickou inteligenci), svou pomocnici v domácnosti, na nákupech, při náhodných setkáních atd. Mluvila o rozdílném způsobu života, o vřelosti, srdečnosti a jakési „pohodovosti“ tamních obyvatel, o kráse indických dětí, ale i o tom, co pro ní bylo problematické (např. lhostejnost vůči nepořádku – nedaleko jejich domu jednou uhynula potulná kráva. Nikoho však nenapadlo ji odklízet, a kráva, jakkoli posvátná, tam tlela a páchla dokud na několikátou urgenci evropských pracovníků nebyla odstraněna). Paní Šrenková přinesla diapozitivy, které tam tehdy před 40 lety pořídili. Diaprojektor, který jsme si půjčili však byl něco modernější a „diáky“ na něj měly příliš také rámečky. Neustále se nám zasekával až se zasekl docela a my jsme se museli spokojit pouze s vyprávěním. Diaprojektor jsme pak museli nést do opravny.

I s technickými komplikacemi stálo vyprávění paní Šrenkové za to. Myslíme, že i jí se u nás líbilo. Projevila zájem o zasílání našich programů a skutečně se u nás od té doby párkrát ukázala v opačné roli než napoprvé – v roli diváka.

Ačkoli byl podzim letos mimořádně krásný a ještě v půlce října se dalo chodit téměř v tričku, nastal pak prudký zvrat – ochladilo se, vál prudký vítr a přišel dokonce sníh. Na horách napadlo několik desítek centimetrů sněhu. I v nížinách byl poprašek, který sice po pár dnech slezl, ale nevlídné počasí už zůstalo.

A právě v té době jsme se vydali na výlet. Zamířili jsme do Kladna do Sládečkova národopisného muzea a na kladenský zámeček. Mizerným počasím jsme si nenechali zkazit náladu. Muzeum je nově zrekonstruované a působí skutečné reprezentativním a zároveň vkusným dojmem. Personál byl mimořádně příjemný. Průvodkyně nám v souladu s expozicí seznámila s prehistorií a historií regionu.

Mnohem více nás ale zaujala expozice, která mapovala život ženy v 19. a začátek 20. století. Mnohé z exponátů „oprášily“ vzpomínky a zážitky účastnic výletu. Setkali se tam s nástroji a nářadím, které používaly jejich maminky a babičky, nebo dokonce ony samy. Také výklad k této části expozice byl mimořádně poutavý.

Z muzea jsme se vypravili na zámeček, kde je – také muzeum. Navštívili jsme tam expozici loutek a dekorací k loutkovému divadlu. Výstava byla připravená k 60. výročí vyhlášeného kladenského loutkového divadla Lampion. Zhruba na hodinku jsme se ocitli v pohádkovém světě princezen, králů, draků, víl a ježibab. Zavzpomínali jsme na dětská léta a ocenili nápaditost, um, smysl pro detail atd. pánů loutkářů. Příjemné bylo i to, že v jedné místnosti jsme si mohli vyzkoušet si s loukami trochu pochodit. Výstavu každému doporučujeme.

Kladno nás příjemně překvapilo. Všichni jsme tam už dlouho nebyli a během té doby se hodně proměnilo. Už to zdaleka není to „černé Kladno“, centrum města je vysloveně malebné.

Jediný kaz na kráse byl v tom, že jsme cestou nenarazili na žádnou kavárnu, kde bychom mohli posedět.