Jen velmi tiše a nesměle se ozývalo jaro. Ohromné hromady lednového sněhu na nárožích se den ze dne zmenšovaly. Z každé z nich vytékal během dne malý potůček tajícího sněhu – dokud opět nepřituhlo a nenapadlo dalších pár čísel sněhu. To bylo asi v půlce měsíce. Za dalších pár dní se opět chvilkami ukázalo sluníčko a pozastavené jaro se nezadržitelně dralo na svět. Ostrůvky sněhu však vydržely až do začátku dubna.

Podobně jako sníh na ulicích se držela i bolest jedné z našich obyvatelek. Ale i u ní se situace postupně –  byť velmi pomalu – zlepšovala. Koncem měsíce se poprvé podívala mimo svůj byt a prošla se po chodbě. Před dům se však ještě neodvážila a dolů na společné programy také ne. Pro ostatní obyvatelky proběhl měsíc poměrně v poklidu.

 Totéž se dá říci i  klientkách stacionáře – jen jednu z nich trápily na začátku měsíce kožní problémy. Zajeli jsme s ní ke kožní lékařce, která vzhledem k omezené pohyblivosti doporučila hospitalizaci. V nemocnici pobyla asi týden, ale musela být ještě nečekaně dlouho doma na doléčení.

Koncem měsíce začala do stacionáře chodit zajímavá paní. Ona i její dcera jsou na Suchdol dost známé. Maminka tu mnohá desetiletí působila jako učitelka na ZŠ a mnozí suchdoláci jí „prošli rukama“. Její dcera také učí, ale na poněkud vyšším stupni – na Akademii výtvarných umění. Na suchdole je známá svou „občanskou angažovaností“ – podílí se snad na všech společenských akcí zde na Suchdole – od Suchdolského betlému až po různá posvícení a jarmarky.

Nové Klientce bude letos devadesát let. V březnu ji potkala nehoda – spadla před domem a zlomila si ruku. Dosud byla plně soběstačná, ale jedna ruka jí nestačí. K nám chodí abychom ji druhou ruku „nahradili“.

Je to sympatická, kultivovaná dáma, se kterou se hezky povídá. Přesto byl zpočátku cítit určitý odstup. Dosud trávila hodně času doma sama a teď byl náhle celý den mezi lidmi. Při různých společných aktivitách se leckdy nezapojovala a raději si v jiné místnosti četla noviny. Postupně se však začala zapojovat víc a víc a společnosti se už nestraní. Uvidíme jak bude (nebo nebude) stacionář využívat, až bude mít ruku zdravou.  Zdá se nám, že některými klienty si rozumí velmi dobře.

Ohledně stacionáře stojí za pozornost ještě jedna věc – psí návštěva. V úterý 30.3. přišla Erika Bílková se svým obrovským bílým vlčákem.  Počasí nám přálo a mohli jsme být na zahradě. Klienti si ho mohli „pejska“ pohladit, Erika jim o něm něco řekla. Byl to takový „úvod“ do canisterapie. Snad bude mít pokračování.

Přesazovali jsem květiny v celém domě.

Jedna z klientek stacionáře oslavila 85. narozeniny. Dostal dort, který upekla Hanka. Uprosila nás, abychom jí nedávali hobla.

Kulturní program byl v březnu nabitý. Měli jsme tu 2 koncerty a 3 přednášky. O kulturu se nám tento měsíc postarali „štamgasti“, ale i nové tváře. Jedna z akcí mohla proběhnout díky podpoře Letiště Praha. O ostatní se nám postarali dobrovolníci.

Hudebním štamgastem byla paní Zdena Mudrová. Už ani nevíme, kdy tu hrála poprvé. Snad v roce 2004? Od té doby k nám zavítá rok co rok. Domluvili jsme se, že koncert bude mít část „klasickou“ a „zpěvavou“ část. Při té první se dámy mohly zaposlouchat do zvuků klasické hudby – zazněl Bach, Mozart, Händel … V druhé časti byly skladby volena tak, aby se publikum mohlo zazpívat spolu s paní Mudrovou, tzn. že zazněly různé lidovky a „hašlerky“. A nutno říci, že toho přítomné dámy využily.

  Druhý březnový koncert byl ryze klasický. Paní Anna Biolková u nás hrála poprvé (a doufáme, že ne naposledy). Sama si nás našla, sama se nám nabídla. Je to profesionální hudebnice. Nevím, zda nás paměť neklame, ale snad i vyučuje na hudební škole. Už od pohledu a svým vystupováním je velmi milá. Ve snaze poskytnout našim seniorkám kulturní zážitek na úrovni  a se vším všudy, se na koncert převlékla do večerních šatů. A nutno říci, že se jí to povedlo a dámy byly z koncertu nadšené a nechtěli ji pustit. A  jak je to u nás zvykem, po koncertu následovala neformální beseda s umělkyní. Jak bylo řečeno – všichni doufáme, že se tu s ní příští rok opět shledáme.

Vlastně náhodou jsme se dozvěděli o zajímavém sdružení „Cesty na sever“. Je to seskupení několika mužů, které láká vydávat se do severních nehostinných končina a právě tam – mezi ledem, sněhem, skalami bez vegetace, tučňáky, bičováni prudkým větrem  – si užívají svou dovolenou. Do takových krajů se na našich cestovatelských besedách nevydáváme moc často. Napsali jsme jim, zda by našim seniorkám nepřišli o svých zážitcích popovídat. Ochotu projevil Ondřej Kotas. Domluvili jsme se s ním na tom, že nám přijde povídat o své cestě do Grónska.

Kromě této přednášky jsme tu měly ještě 2 další. A shodou okolností byly obě také do severních zemí, takže březen byl v Horizontu ve znamení „cest na sever“.  

Nejprve jsme tu přivítali naše skautské přátelé Radka Trojana a Jiřího Vitingera.

Od roku 2005 sem chodí pravidelně, aby nám povídali o svých letních cestách. Je na nich vidět klasický vývoj od studentských let kdy má člověk plno času a málo peněz k „produktivnímu věku“, kdy má člověk více peněz a méně času. V roce 2005 ještě studovali a tak se vypravili na měsíční cestu autostopem do Cařihradu. Letos nám povídali o svém čtrnáctidenním výletu do Norska, kam jeli autem. Lákala je tam příroda a rybaření. Obojího si užili dosyta. My zprostředkovaně s nimi. Viděli jsme krásné hory, hluboké lesy, projeli jsme se lodí po fjordech, rybařili jsme v horských jezerech, pekli ryby na ohníčku a sbírali houby. Ty tam není ani moc třeba hledat, protože Norové houby nesbírají, takže tam není žádná houbařská konkurence. Určitě to byla velmi příjemně strávená dovolená. Jen to počasí nebylo z pohledů středoevropana na dovolenou asi ideální – zataženo, poměrně chladno, často pršelo. Ale jak jsme se dozvěděli o dva týdny, může být i daleko hůř.

To k nám totiž přišel Ondřej Kotas a vzal nás s sebou do Grónska. Jeho povídání  bylo opravdu mimořádně zajímavé.

Pan Kotas pracuje v Německu a do Prahy jezdí jen občas na víkendy. Proto jeho přednáška musela proběhnout v sobotu, což se projevilo na trochu nižší účasti. Bylo nás asi dvanáct. Což je na takovou zajímavou akci málo. Ale kdo nepřišel, ten zaváhal. Pan Kotas se ještě s jedním kamarádem vydali do Grónska s cílem přejít tamní pevninský ledovec. Mělo jít o cestu asi 200 – 300 km. Vše potřebné na celý měsíc museli mít s sebou. Celý náklad (o hmotnosti přes 100 kg) si každý z nich táhl na speciálních saních. Spali pod stanem v teplotě asi -20 °C. Zpočátku jim přálo počasí, ale po pár dnech je zbrzdilo několik sněhových bouří. Tuhla nám krev v žilách, když jsme poslouchali vyprávění o tom, jak 2 dny strávili ve stanu a čekali až bouře přejde, nemohli nic dělat – číst se nedalo kvůli tmě, poslouchat hudbu nemohli kvůli řevu větru. Mohli jen čekat a doufat, že vichr neprotrhne stan, což by znamenalo jistou smrt. Musel to být šílený nápor na nervy.

Nepříznivé počasí je zbrzdilo natolik, že se museli vrátit a ledovec se jim přejít nepodařilo. Ale na zpáteční cestě se  svezli psím spřežením, projížděli na rybářské bárce mezi krami, přenocovali v eskymácké osadě a zažili další věci, o které by přišli, kdyby jim vše vyšlo podle původního plánu.

Nakonec nám pan Kotas promítl asi půlhodinový film, který cestou natočili. Film je velmi působivý a autentický a tak není divu, že vyhrál třetí cenu na festivalu outdoorových filmů. Nyní se Ondřej chystá na přechod ledovce někam do Kanady s jedním ze svých německých kolegů. Tentokrát by mělo jít o cestu podstatně delší – kolem tisíce kilometrů. Přejeme mu hodně štěstí a hlavně zdraví. Resp. aby měl takové štěstí, že na svých cestách nepřijde o zdraví, neřkuli život.

             A poslední březnový den jsme se vydali na Island. Průvodcem nám byl profesor Fakulty tělesné výchovy a sportu, pak Karel Kovařovic.  Jako učitel umí velmi dobře mluvit a byla radost ho poslouchat. Jako sportovec umí podávat výkony, na které bychom si my netroufli. Třeba koupání  ve dvoustupňové vodě, vysokohorská turistika včetně horolezení po ledovci apod. Island je vyhlášený ojedinělou přírodou, na které se ve velkém podepsala (a podepisuje) sopečná činnost. Jeho přednáška byla skutečná vzdělávací akce, nejen popis subjektivních zážitků. Ty byly spíš jen takovým okořeněním. A skutečně to bylo všecko jiné než neslaná a nemastná přednáška. To se projevilo i množstvím dotazů. Přítomní přednášejícího vyloženě nechtěli pustit. Naštěstí slíbil, že zas někdy přijde – a popovídat o svém výstupu na Kilimandžáro.

 A asi 2-3 po přednášce začala na Islandu soptit sopka s nevyslovitelným jménem. Ochromila leteckou dopravu po celé Evropě a i auta u nás pokryla šedým prachem.