Nevlídné po počasí jsme si zpříjemnili několika kulturními akcemi. Dvě z nich proběhly díky grantu Letiště Praha a.s. a na všechny tři se nám vrátili „dobří holubi“. Jinými slovy, všechny únorové kulturní akce pro nás udělaly naše „staré známé“ hudební stálice.
Pan Michal Kotas tu byl – počítáme-li dobře – po čtvrté, pan Richard Adam po druhé a paní Anna Kordić po třetí.
Náš malý hudební festival „suchdolská zima“ odstartoval pan Kotas. Tentokrát přijel se svou kolegyní, kterou jsme dosud neznali. Po telefonu jsme se s panem Kotasem domlouvali na nějaké písně pro pamětníky, staré taneční šlágry,písně ze starých filmů atd. Říkal, že to v repertoáru moc nemají, ale že něco připraví. Bránické duo přípravu však poněkud podcenilo a z tohotou soudku znali jen píseň o tom, že život je jen náhoda a že pro ten dnešní den stojí za to žít a možná jednu dvě další. Takže se vzápětí dali do lidovek, což nikoho nepobouřilo. Naopak se rádi přidali a nakonec byli všichni spokojení.
O týden později přišla paní Anna Kordić se svým novým repertoárem. V posledním roce měla různé zdravotní problémy. Měla dokonce strach, že nebude moci zpívat. To se nakonec naštestí nepotvrdilo. Zpívat může, ale musí hlasivky šetřit. Společenská místnost (nebo spíš místnůstka) Horizontu je proto svými rozměry ideální.
Paní Kordić ví, že v Horizontu má své věrné publikum, které si v zimních měsících rádo poslechne písně plné slunce, tepla, moře …
I tentokrát zde byla velmi příjemná atmosféra a věříme, že se příští zimu opět sejdeme.
A nakonec přišel pan Richard Adam, aby našim dámám připoměl staré zlaté časy, kdy chodily se svými milenci, snoubenci či manžely tančit. Leckteré oko se lesklo dojetím a v hlavách jako film běhaly ( možná mírně zidealizované) vzpomínky. Pan Adam také vzpomínal na to, co bylo dříve lepší a co mu teď chybí – v hudbě i jednání mezi lidmi; vzpomínal i na své kolegy z branže, často už zesnulé.
Zazpíval nám všechny své šlágry a dámy jimi naladil do příjemné sentimentality. Budeme-li na to příští rok mít, jistě ho sem pozveme znovu.
Za zmínku stojí, že s ošetřujícím lékařem našich obyvatelek jsme se domluvili na zrušení jeho pravidelných návštěv v Horizontu. Jen zřídka s ním chtěla některá mluvit. Díky Bohu jsou celkem zdravé. Když už lékaře potřebují, jedná se většinou o specialisty. A musí-li k našemu doktorovi, tak se to neobejde bez různých přístrojů, které s sebou tahat nemůže. Dámy naopak vědí, že je k panu doktorovi rádi odvezeme.
Hosiptalizovaní obyvatelce jsme zařídili pobyt v nemocnici Karla Boromejského v Řepích. S péčí v LDN v Bubenči jsme opravdu nebyli spkojeni. Bohužel však byla pacientka psychicky dekompenzovaná a tak ji od boromejek po několika dnech nechali převézt do PL Bohnice. Tam došlo v brzké době k jejímu zklidnění. Paní se však po této zkušenosti k boromejkám vrátit nechtěla. Naopak v PL byla docela spokojená. Pobyla si tak dlouho, jak jen to bylo možné.
V Horizontu pokračovala reminiscenční terapie. Jen jsme tento pro leckoho nesrozumitelný termín nahradili názvem „klub pamětníků“. Účastnili se ho pravidelní páteční návštěvníci stacionáře. Ani jsme nečekali, že přijde někdo jiný. Uživatelé stacionáře však byli spokojení a my tudíž také. Rádi bychom tuto aktivitu zachovali i nadále, ale nevíme nakolik se to podaří. Vedou ho Andrea (která pracuje ve stacionáři, ale v létě odjede na rok studovat do Finska) s Hankou Č. která chodí do stacionáře jako dobrovolnice právě na tuto aktivitu. Kromě dobrovolničení v Horizontu však musí kombinovat práci, rodinu a školu, takže je vytížená až až. Navíc ve škole právě finišuje a píše závěrečnou práci. Takže osud klubu pamětníku je značně nejistý.
Na 14 dní chodila v rámci praxe k rekvalifikačnímu kursu do stacionáře Lenka. Ke klientům se chovala hezky, uměla si s nimi povídat a zároveň nechala povídat je. A jak je vidět z fotografie, uměla to s klientkami docela roztočit.
Byla tu zrovna v době, kdy Hanka byla nemocná, tekže nám její pomoc přišla opravdu vhod.
A poslední věc, o které se zmíníme je v pořadí už druhé fotoodpoledne. O promítání fotek byl celkem zájem. Kromě pravidelných účastnic našich akcí a klientů stacionáře se k němu nachomýtli i někteří příbuzní našich klientů. Mohli díky tomu získat mnohem konkrétnější představu o tom, co se ve stacionáři děje.
To nás přivedlo na myšlenku udělat v tomto roce něco jako „den otevřených dveří“, jehož základem by bylo právě promítání fotek (společné prostory by všichni měli prohlédnuté za pět minut). Širší veřejnosti bychom tím mohli přiblížit svou činnost a dbali bychom na to, aby se pozvání dostalo i blízkým našich klientů. Doufáme, že se nám tento den (nebo spíš odpoledne) otevřených dveří podaří letos uskutečnit.