Předjaří je z celého roku v Horizontu snad „nejúrodnější“ období na narozeniny. Ještě koncem února slavila 88. narozeniny jedna z obyvatelek, hned začátkem března ji následovala jiná. Ta slavila „kulatiny“ – 70 let. Přál ji samozřejmě personál Horizontu spolu s lidmi, kteří sem s ní chodí na oběd. Obyvatelky ji popřály na biblické hodině. Rodina za ní přijela o víkendu. V průběhu týdne pak ještě několik dalších známých a ve čtvrtek 8.3. si rezervovala salonek v kavárně Giraffe, kde se sešla se svými kamarádkami. Miminálně týden tedy z oslav nevyšla.

Z personálu oslavila narozeniny Romana – také kulaté, 40. Složili jsme se jí na zlatý řetízek – zlatu patří zlato, a ona je skutečně cenným členem personálu. Když jsme chtěli blahopřání kolegyň zdokumentovat, měli jsme jako „na potvoru“ (tím nemyslíme Romanu) vybitý fotoaparát. S několikadenním odstupem však přišli další gratulanti a to z radnice.

S přáním ke kulatým narozeninám, ale hlavně s poděkováním za deset let práce pro blaho zdejších seniorů přišel pan starosta s paní místostarostkou. Jejich poděkování nespočívalo jen ve slovech vděčnosti a uznání. Mělo i velmi milou hmotnou podobu dárkového poukazu na nákup nového kola. Romana delegaci z radnice, natož takový dar, nečekala a málem jí to vyrazilo dech. A to už se nám zdokumentovat podařilo.

Ve stacionéři jsme k narozeninám mohli popřát dokoce třem klientům – Láďovi Štolcovi, paní Veselé a paní Kupsové. Příležitostí k přípitkům teby v březnu bylo až skoro nebezpečně. Naštěstí nás v dubnu čeká odvykací kůra (i když 97. narozeniny paní Mrkáčkové jistě také budou stát za to).

To byly radostné momenty nastupujícího jara. Došlo však i na těžší chvíle. Jedna z obyvatelek upadla v koupeně. Naštestí si nic nezlomila; obešlo se to „jen“ s naraženinou. Ale velmi bolestivou. Na celý měsíc ji to „vyřadilo z provozu“. Celé týdny strávila střídavě v posteli a v křesle. Už předtím měla bolesti a problémy při chůzi. Máme obavy, jak se po déle než měsíc trvajícím sezení znovu rozchodí. Až koncem měsíce začaly bolesti zvolna polevovat.

Březen si zdravotně „odnesla“ ještě jedna z obyvatelek. Skolila ji nějaká viróza. Dostala silný kašel, měla dost vysoké teploty. V jejím případě se takové komplikace většinou projeví mírnou dezorientací a zřetelnou tělesnou slabostí. Následkem té několikrát upadla. Málo pila, neměla chuť k jídlu, což je u takové „křehule“ alarmující. Pan doktor pojal podezření na zápal plic a doporučil hospitalizaci. V nemocnici strávila asi týden. Rekovalescence v Horizontu pak trvala ještě si deset dní, než jsme mohli polevit v ostražitosti a přestali jsme mít stálou obavu z dalších pádů.

 Jaro se začalo hlásit o slovo letos poměrně brzo. Bylo více sluníčka i tepla, takže se prodlužovali nejen dny, ale i naše polední procházky. Už se dalo na chvíli posedět na lavičce a prohřívat si na sluníčku staré klouby.

Sluneční teplo a svit je jiná káva než teplo ústředního topení a světlo žárovky. Po zimě jsme se ho nemohli nabažit. Vydávali jsme se i tam na, kam jsme skoro půl roku nemohli – na „velký okruh“ mezi zahrádky, kde jsme sledovali první kvítky, na vyhlídku na skále a dokonce do Sedlce k řece.

A konečně jsme si párkrát mohli dát odpolední kávu na zahradě.

             Do stacionáře začala docházet nová klientka  až z Břevnova. Je aktivní členkou CČSH a proto stála právě o náš stacionář. Nemohli jsme jí plně vyhovět. Nabídnout jsme mohli je 2 dny v týdnu. Ve zbývající tři dny chodí Domova svaté rodiny. Má velmi ráda hudbu. Dříve hrávala na piano a něco zabřinkala i tady u nás. A hned měla příležitost účast se dvou koncertů. Oba se jí velmi líbily. U jednoho „dirigovala“ harmonikáře u druhého „pomáhala“ pianistovy hraním na stůl.  

Tím se dostáváme k naší březnové kultuře. Hudba tento měsíc převažovala. Zdá se však, že hudební akce sem přitáhují méně lidí než přednášky. Na žádnou z hudebních akcí sem tento měsíc nepřišlo více než deset – dvanáct lidí. Možná se na tom podílelo i období chřipek nebo naopak teplé sluneční počasí, které lákalo lidi spíš na lavičku do parku než ka židli do Horizontu. Nicméně se nám zdá, že trend je dlouhodobý a na hudbu chodívá lidí méně.

 Začátkem měsíce přišel Jiří Lehejček, aby nám vyprávěl o svém pobytu na Faerských ostrovech. Ke své lítosti se pisatel těchto řádků nemohl účastnit, takže žádný postřeh o této severské exotice nemůže sdělit. Víme jen to, že lidí příšlo dost a odcházeli spokojení. Po přednášce se nám ještě podařilo nějakou fotku.  

Jiří Lehejček je jedním z lektorů, se kterým se u nás seznámily organizátorky Klubu aktivního stáří. V březnu tam mluvil o Islandu.

O týden později tu byl pan Machotka – jediný z březnových vystupujích, který tu měl premiéru. Lidí nepřišlo moc, ale všem účastněmým se to moc líbilo. Hrál na harmoniku a zpíval písně, které většinou skoro všichni znali. Často zpívali s ním a dostali se do bujaré a rozdováděné nálady. Je tudíž velmi pravděpodobné, že tu nebyl na posled.

K našemu překvapení moc lidí nepřišlo ani na Richarda Adama, který byl lamačem dívčích srdcí v době, kdy právě naše klientky a obyvatelky byly dívkami. V předchozích dvou letech na něj bylo nabito; letos však jen poloprázdno. Nenechal se tím otrávit a podal stejně profesionální výkon jako jindy. Bylo dojemné sledovat svítící oči a zářivé úsměvy zúčastněných dam. Všechny si asi promítaly v hlavě „čas her a malin nezralých“. 

A další dobrý holub, který se vrátil, byl Jan Rossa. I na něj přišlo méně lidí než loni. Je to škoda. Koncertuje a nahrává po celém světě. Leckteré velmi dobře honorované koncerty už odmítá, zatímco náš málo honorovaný koncert neodmítl, čehož si velmi vážíme. Zahrál nám sklatby od Lizsta, Smetany a Chopina, ale také několik vlastních skladeb z desky, kterou připravuje a vydává v Německu. Všichni přítomní byli nadšení. Předchozí koncerty tohoto měsíce byla dobrá zábavná hudba, ale toto bylo vskutku umění.

 V minulém zápisu jsme se zmínilo o hledání externí pracovnice na průzkum spokojenosti klientů ve stacionáře. Někdy v půlce měsíce tato slečna skončila s rozhovory s klienty a pak nám po zpracování poslala výsledek. Najdete ji na tomto webu v rubrice „Průzkumy spokojenosti“. 

A na závěr sem dáváme pár fotek z dramaterapie. Drahomíra je v salónku s klienty většinou sama a tak není, kdo by její počínání fotil. Tentokrát se na její „dramahrátky“ přišla podívat jedna studentka v rámci své diplomové práce. Svěřili jsme jí fotoaparát a tak  na dramaterapii do salónku mohou nahlédnout i případní čtenáři kroniky.